Vánoce jsou v našich krajích  již dlouho především zaměřené na hojnost  vyjádřenou hojností jídla a dárků… určitě je příjemné sejít se u vánočního stolu s blízkými, pojíst dobré jídlo, potom se přesunout k ozdobenému  stromečku a rozbalovat dárky… ale všeho moc škodí.. dobré jídlo ano, je to Dar, ale pokud je toho jídla příliš, přejídáme se, mícháme páté přes deváté… je nám potom těžko, tělo je nuceno vydat veškerou energii na trávení a tak přejedení končíme na gauči, je nám těžko, a po Vánocích si dáváme předsevzetí, že budeme hubnout… trochu směšné, ne?….

Podobné je to s dárky… určitě každého potěší, když pod stromečkem rozbalí pár dárků, ale pokud je dárků moc, ani si nejsme schopni užít radosti z nich, jen rozbalujeme, dárky valíme někam na hromadu a nedokážeme si užít úžasu a radosti z nich… čeho je moc, toho je příliš…

Dostat mnoho dárků, hmmm…. radost, asi ano… ale daleko větší radost je myslím z toho, když někoho obdarujeme a vidíme potom, jak se z dárku raduje, jak jsme mu udělali radost nejen tím, že něco konkrétního dostal, ale především překvapením…. a to může být opravdu často docela maličkost….

Mysterium Vánoc je podle mě především v tom, že se sejdeme, společně trávíme příjemné chvíle, vyjadřujeme tím sounáležitost a vzájemnou podporu a lásku…vděčnost za Dary Života, jako je zdraví,  domov, dostatek jídla, mír a klid ….a Naději, že se příští Vánoce sejdeme znovu…..To jsou největší Dary Vánoc….

V den letošního Slunovratu jsme prožili jinak, než obvykle, již několik let praktikujeme slunovratovou očistnou a oslavnou koupel v přírodě…. letos nám Život přinesl zcela jiný zážitek – otevírali jsme rodinné bistro……ráno jsem stihla krátkou meditaci a potom hned do bistra, vše připravit a očekávat první návštěvníky… a dokonce přišli ještě před oficiální otvírací dobou… prostě bylo odemčeno, tak vešli…. a pak to šlo celý den…. vítání zákazníků, seznamování s tím co nabízíme a jak fungujeme, samozřejmě také podávání jídel a nápojů…. večer jsme unaveni, ale spokojeni zavírali, Slunovrat nám přinesl zcela novou etapu života…. 

Protože přicházeli i lidé, kteří mě znají jako terapeuta, padalo mnoho otázek na téma, jak to chci všechno stíhat… odpovídala jsem: věřím tomu, že to vše budu stíhat, že se práce v bistru a práce terapeutická vzájemně nevylučují, naopak,  mi to připadá jako dvě  úrovně, vzájemně spojené…  v podstatě jde o to samé, o komunikaci, o upřímnost, o pokoru, o posilování Naděje, s nohama na Zemi tady a teď…. připadá mi to jako harmonie symbolizovaná zdánlivými protiklady jin  jang…. když se správně vyváží, vytváří tyto protiklady harmonii…. 

No vše ukáže praxe, život….. mám kolem sebe tým báječných spolupracovníků, nejen z rodiny… a také lidi, kteří to, co v bistru nabízíme a jak to nabízíme přijímají a hledím do budoucnosti s Důvěrou, že jich bude přibývat…. a tím i spokojenosti naší i jejich….

Budhisti říkají: kdo je kuchařem, musí mít dobrou karmu… zároveň má velikou zodpovědnsot, protože sytit lidi je veliký Dar, ale také zkouška… dělat to s Láskou, čistě, není jednoduché, v dnešním komplikovaném světě….

Pomáhat lidem tím, že jim podáváme čisté, zdravé, dobré jídlo, nabízíme i stravu duševní, přirozený pohyb, učíme je poznávat sama sebe, komunikovat, to je náročná, ale báječná Cesta…. Budeme se snažit, aby vše co děláme, mělo smysl a zároveň to lidi bavilo….. v tom kéž nám pomáhá Prozřetelnost, andělé,…….a samozřejmě je to především na nás…. v Cestě je cíl…Aloha!

Často se zmítáme mezi dvěma extrémy…. buďto jsme přehnaně aktivní, moc usilujeme, tlačíme, kontrolujeme, a když něco není tak jak jsme si umanuli, padáme do beznaděje, vzdáváme to…. Druhým extrémem je přehnaná pasivita, kdy si nastavíme model: vše se vyřeší samo, vše je tak jak má být…. a sami stojíme opodál a nic neděláme, a nakonec se divíme, že se „nic“ nestalo….

Nacházet rovnováhu v těchto dvou extrémech, pohybovat se někde uprostřed je podle mě cesta ke spokojenosti…

Zcela určitě je dobré mít nějakou představu, co chceme udělat, čeho chcceme dosáhnout… dobré je ale také si představit, co nám přinese to, když svoji představu zrealizujeme… se vším všudy…. Někdy můžeme při tého představě zjistit, že vlastně nebudeme schopni nést všechny okolnosti toho, když svoji představu zrealizujeme… a potom je nejlepší prostě od toho upustit…. Pokud dojdeme k tomu, že přesto že víme, co nám zrealizování našeho plánu přinese, chceme ho uskutečnit, je nutné  vytyčit si cíl a postupné kroky k jeho naplnění, dobře zhodnotit výchozí situaci  a podmínky, také vlastní schopnosti, a správně se motivovat….. já tomu říkám „vylézt si na pivovarský komín“… a odtud se podívat s odstupem dolů a vidět celkový obraz situace, podmínek, cest a řešení…. potom slézt z komína začít pěkně s nohama na zemi postupně uskutečňovat svoji představu…

V průběhu realizace naší představy bychom si měli neustále uvědomovat co ovlivníme a co prostě ovlivní někdo jiný, obecné předpisy, zákony, obecný rámec,  v němž svoji představu uskutečňujeme… a přijmout to, protože nemá cenu bojovat s něčím s čím je boj jen ztrátou energie…..

Pokud máme nějaký časový plán, je dobré rámec si udělat, ale vyrovnat se s tím, že objektivní okolnosti mohou náš časový plán někdy měnit – někdy urychlovat a potom zase zpomalovat… prostě když se něco zadrhne, neusilovat, nevzdávat to, ale pochopit, že si třeba máme na chvilku oddechnout, zastavit se a ono se vše opět rozhýbe… často právě tehdy, když přijmeme pasivitu…. ovšem nikoliv jako porážku, ale jako symbolický výdech mezi nádechy……

Umět rozlišovat v jednotlivých situacích jak se pohybovat mezi činností, aktivitou a mezi neusilováním, pasivitou vede podle mě k úspěchu a spokojenosti….

V našich končinách se velmi často rozlišuje mezi „duchovním“ a „světským“, materiálním….někdo duchovno zásadně odmítá, mnoho lidí má však o duchovnu romantické, zkreslené představy…toto se týká i meditace, duchovního praktikování..

Mnozí si slibují skrze praktikování meditací, duchovna nějaké “ neobyčejné zážitky, přenesení se do Vyšších vibrací, napojení na nějaké Zdroje, získání nadpřirozených schopností, schopností ovlivnovat druhé“…

Meditace pro ně může být něco vzrušujícího, něco víc, než „obyčejný denodenní život…“

Ve skutečnosti není žádný rozdíl mezi obyčejným a nadpřirozeným…skutečná duchovní praxe je právě ve schopnosti prožívat obyčejné denní situace , jeho nesnáze, útrapy bez ztráty naděje, bez pochybností, bez obav, bez závisti, křivdy….

Jednodušší je možná utéci do meditace, než se vypořádat s vlastními emocemi, pochybnostmi, žádostivostí, netrpělivostí…a to neustále, každý den, každou hodinu, každou minutu…

V prožívání obyčejného dne, jeho situací je veliká šance pracovat na svém rozvoji, postupu vpřed… využívat právě nastalou situaci k tomu, abychom se učili ovládat svůj neklid, strach, pochybnosti….obyčejný život je největší výzva k práci na sobě….na tom, abychom v každé situaci ze sebe vydali to nejlepší, abychom se učili nesoudit, nekritizovat, netrpět, nastavovat si zdravé hranice, soucítit, ale nenechat se využívat, abychom se učili přát druhým i sobě….abychom se neponižovali, ani nevyvyšovali.. to je ta nejvyšší meditační a duchovní praxe….a jednotlivé meditační  a duchovní techniky jsou pouze její součástí…zcela jistě účinnou a příjemnou….

Krásný Adventní čas Vám přeji, Aloha!

V poslední době mi lidé často kladou otázku proč se jim nedaří, ať už je  to v osobním životě, ve vztazích, v práci, v oblasti fyzického i psychického  zdraví, v oblasti materiální…….

Zodpovědět tuto otázku není jednoznačné, protože náš život ovlivňuje více faktorů a záleží na nás, jak to máme nastavené v postojích k vlastní svobodě a zodpovědnosti, jak dokážeme realisticky vyhodnocovat situace, které prožíváme, jak se dokážeme rozhodovat, jak dokážeme nést důsledky vlastních rozhodnutí a činů, jak se dokážeme vypořádat s vlastními nedostatky, chybami, jak přistupujeme ke své minulosti, jak nakládáme s vlastními emocemi, jak dokážeme ovlivňovat vlastní mysl, ale také fyzické tělo….

Omezuje nás jen to, co dovolíme, aby nás omezovalo, to co přijmeme jako neměnné, omezuje nás to čeho se obáváme, to, čemu nevěříme, omezuje nás to, co odmítáme, to co kritizujeme, to co odsuzujeme, ale omezuje nás také to co děláme, ale i to, co neděláme….

Zkusme si představit třeba tuto situaci:

někdo má potíže s páteří, bolí ho záda….. obvyklá reakce je: nechci tu bolest, chci aby ta bolest zmizela….. a jde si nechat předepsat léky, popřípadě píchnout injekci, v lepším případě jde párkrát na rehabilitaci….. bolest ustoupí… nějakou dobu to je dobré, po čase se problém objeví znovu…. A je to logické, přirozené, protože dotyčný vlastně vůbec nic ve svém životě nezměnil…. žije stále stejně:…. nedostatek pohybu, stále stejné, zažité modely prožívání, …… jeho postoj je pasívní – „něco způsobilo ty problémy“…. chci, aby „něco způsobilo to, aby problémy nebyly“…….není schopen si připustit, že problémy se zády si způsobuje sám.. svým způsobem života…. to je jeho omezení… on vlastně omezuje sám sebe, tím, jak k sobě přistupuje…. a pasivně čeká, že se „něco stane“…… Ono se nic nestane, pokud to sám neudělá! Tedy, pokud nezačne pravidelně věnovat nějaký čas cvičení, pokud neupraví svoji životosprávu, pokud nechá na sebe působit stres, pokud nechá, aby mu v životě vládnul chaos….

Je to celá mozaika, kterou bychom měli nahlédnout, mozaika obsahující: naše návyky pohybové, náš emocionální život náš život citový, naše myšlení, naše jednání….. a to nejsme v našich zemích zvyklí dělat, k tomu nás nevedou naši rodiče, naši učitelé, k tomu se prostě buďto rozhodneme my sami a začneme hledat cesty, jak to  dělat, nebo to neuděláme a budeme se stále motat v začarovaném kruhu potíží fyzických, psychických, vztahových, materiálních…. žádný zázrak se sám o sobě nestane, nikde si to za peníze nekoupíme, můžeme to jedině vzít do vlastních rukou a poprat se s vlastními omezeními:  pohodlností, nedočkavostí, nedůsledností, netrpělivostí,…..

Zázraky se podle mě dějí, ale na tom, aby se projevily musíme my sami zapracovat, nejen tím, že na ně pasivně věříme, ale také tím, že pro to, aby se staly připravujeme aktivně půdu….. svými myšlenkami, svými činy……

Omezuje nás jen to, co považujeme za omezení…. určujeme si to my sami….jsou lidé, kteří jsou podle zažitých modelů myšlení a hodnocení omezeni, třeba nějakou fyzickou nedostatečností, ale to je jen úhel pohledu, znám spostu lidí, kteří k vlastními, třeba i vrozenému fyzickému omezení zaujali svobodný postoj, prostě ho přijali a za omezení ho nepovažují, tudíž to pro ně žádné omezení není……a tak to je v dalších oblastech, záležo opravdu jen a jen na nás…..prostě: pokud něco považuji za problém, bude to pro mě problémem, pokud něco považuji za omezení, bude to pro mě omezením…..a naopak…..Aloha!

Dnes máme pátek a svátek má Martin, který je v našich krajích spojen s připravováním a pojídáním martinské husy, novodobě se k tomu přidalo ještě martinské víno…. je to vlastně oslava nástupu zimy… často se říká, že Martin přijede na bílém koni…

Svátek 11.11. je i numerologicky silným dnem, převaha jedniček nás sice staví do prožívání „tady a teď“…. neutíkat do minulosti ani do budoucnosti, být pevně nohama na zemi…což je na jedné straně příznivé, ale na druhé také toto datum zesiluje naše Ego, přílišné sebeprosazování, netrpělivost a umanutost….

Ale kdo byl vlastně svatý Martin?…..husu by si asi nedal, neb byl poustevník…. a na koni by také nepřijel, ani na bílém ani na černém…. svatým se stal proto, že na svých cestách potkal žebráka a daroval mu ze svého polovinu všehu, zachránil ho tak od umrznutí….. svatý martin je tedy symbolem soucitu a nesobeckosti…. možná dobré téma pro tuto dobu….

A přecpat se tučným jídlem před úplňkem… no možná se trošku zamyslet není od věci….

Přeji Vám krásné dny,Aloha!!!

Máme popelnici a máme kamna, ve kterých topíme – dřevem….. do popelnice dáváme zbytky odpadu, který nelze zrecyklovat…. přestože se popelnici říká popelnice, popel do ní nesypeme, tudíž popel nevyhazujeme….

Popel je zbytek po spalování dřeva a obsahuje alkálie, např draslík, je tedy prospěšné půdě, aby tyto alkálie do ní byly vráceny….

Na pasekách v lese, kde dřevorubci pálili větve, které zbyly z těžby, byla vegetace trav bujnější…. zbytky uhlíků totiž pohlcují vlhkost a živiny, ale nesmí jich být moc, aby rostliny nebyly tímto v první chvíli zahlceny…. proto sypu popel jen v malých množstvích do záhonů, ke stromů, ke keřům…..

Od půdy čekáme, že nám dá úrodu a tu potom sklidíme… neměli bychom zapomínat, že i my půdě máme dávat to, co máme a můžeme.. třeba popel…

..a popelnici říkáme i nadále popelnice, prostě jsme na to tak zvyklí…..

V poslední době  sleduji, že jsou krásně  lidem házeny  „udičky“s různými návnadami… a oni je okamžitě lapají a chytají se do háčků emocí, neustálého posuzování, hodnocení, kritizování… a vše je stále v rovině černá-bílá… nic mezi tím…. a tak se lidé rozdělují a oddělují, pocity osamocení a ohrožení rostou a vede to jen ke zmatkům a nic prospěšného to nepřináší….

Například když trošku sleduji reakce, které rozpoutala návštěva dalajlamy a jeho setkání s někým a nesetkání s dalšími… připadá mi to pitoreskní… všichni k tomu zaujímají postoje, posuzují, odsuzují, kritizují, přitom pod tím je zcela něco jiného… vůbec nejde o dalajlamu jako takového…

Dále se mnoho lidí vyjadřuje k tomu, co dalajlama řekl a hned to „překládají“, posuzují, vysvětlují, odsuzují…ale jde o to rozeznat, že SLOVA jsou něčím ale pokud nepřecházejí v ČINY, nejsou ničím…

….a pochopit, že co nás nejvíce rozčiluje, popuzuje, to nás vlastně ohrožuje, ale není to ohrožení zvenku, ale odněkud zevnitř nás samých…

Navíc nám návštěva dalajlamy ukazuje, jak vlastně na jedné straně toužíme po nějakém „svatém“, po nějakém „guru“, který nám dá jednoduchý návod na to jak být šťastný…. a na straně druhé nás irituje, když je někdo za „živého svatého“ považován… ti „mrtví svatí“ nás tolik neiritují… zajímavé…

Myslím, že je to naším Egem.. asi někde uvnitř tajně toužíme po tom být slavní, obdivovaní… jako dokonalí a jako morální autorita… a pak nám ten, kdo je považován za takového, zrcadlí naši frustraci z toho, že tím nejsme…byť můžeme formálně i zastávat vysokou funkci ve společnosti…

Navíc v souvislostech těchto pitoreskních událostí můžeme rozenávat, čím se zabývají lidé, kteří jsou ve svých funkcích za peníze daňových poplatníků a místo toho aby co nejlépe řídili a spravovali to, co jim bylo dáno, řeší svoje egoistické a soukromé “ pitomosti“

Stále jde o to především se zabývat sám sebou, pracovat na sobě, snažit se být dobrým člověkem a dělat věci podle nejlepšího vědomí a svědomí… je to cesta tvrdé práce, ale jde to…. a i malé výsledky nám jsou velikou odměnou… především ve vlastních pocitech… a to vše ovlivňuje naše zdraví, štěstí…..Aloha!!!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Miluji vodu a plavání v ní… po celý rok se chodím koupat do vody v přírodě… a to mi dává možnost na vlastní kůži vnímat změny, které v přírodě skrze vodu nastávají v průběhu roku….

Když to vezmu od zimy – přijít k vodě v zimní bundě a pohorkách s rukavicemi na rukou a potom vše shodit a nechat se nejprve ochladit studeným, často mrazivým vzduchem, cítit jak má moje tělo sklony stahovat se pod vlivem chladu jakoby samo do sebe…Obvykle jsem u vody sama, jen s mužem, všude klid, ani živáček… potom boskýma nohama pěkně jít k vodě a pocítit ty první kroky, kterými se moje nohy noří do ledové vody, pořádně to prodýchat, potom ponořit ruce a postupně jít a jít dál a dál do vody, až se do ní ponořím…. ……….a plavu… tělem projíždí zvláštní jehličky chladu,  je to příjemné, cítím každou  svoji buňku…. moc dlouho to nevydržím, a obracím se zpět ke břehu a vystupuji z vody… tělo začíná tepat, pokožka celá červená, postupně cítím to horko, kterým moje tělo reaguje na chlad z vody a studeného vzduchu… osouším se a užívám si těch pocitů celkového oživení….. je mi báječně

Potom přichází jaro, příroda se začíná probouzet, pupeny pučí a vzduch už není tak ledový, sluneční paprsky začínají hřát a svléci si na břehu u vody oblečení a jít vstříc osvěžení ve vodě  není už takové vzrůšo…… pořád je chladná, ale už nepíchá jako jehličky, mohu v ní plavat déle, je to paráda… po osušení zůstávám na břehu, sleduji to jarní probouzení, měnící se barvy kolem břehu, a mám pocit, jako by i ve mě pučelo to nové, svěží….

Letní koupání bývá příjemným osvěžením v horkých dnech, plavu a plavu, užívám si dlouhých temp, skáču do vody, potápím se, vůbec se mi z vody nechce ven… potom sama sebe přesvědčím, že už vylezu na břeh, ale po pár minutách se vracím do vody, jen co trochu oschnu….a mohu se do vody nořit brzy ráno… to tu ještě skoro nikdo není, jen pár rybářů, kterým se snažím nepalšit ryby…. a taky navečer, když už skoro všichni odelšy, protože jsou už dost opálení… a večer, za tmy je to skoro magické, tma kolem mě, voda také tmavá, tajemná…. nade mnou hvězdná obloha…..

Podzimní koupání bývá takovým loučením s teplými slunečnými dny, namlsaná létem se někdy musím přesvědčovat abych v sychravém dni do té studené vody vlezla, ale stojí to za to, když to udělám…..oživuji tak v sobě vzpomínky na léto….

…a pak uase přichází zima a tak zase do zimní bundy a ty štiplavé jehličky ledové vody…. je to krásný koloběh…

…a teď mi došlo, že jsem to nadepsala: proč se celý rok  koupu ve vodě v přírodě…. proč vlastně?…. no protože mě to baví!!!! Aoha!!

S některými věcmi v životě nic neuděláme, třeba s nástupem podzimu……. prostě podzim začíná, slunečního svitu a denního světla ubývá, ochlazuje se, začal školní rok, skončila doma obvyklých dovolených, opalování, cachtání se v rybnících i bazénech, letní šatičky a sandálky uklízíme pomalu do skříní a vytahujeme ponožky a mikiny, do nich zahalujeme ještě opálené tělo…… a to nás teprve čekají plískanice a dny ještě kratší a noci ještě delší…. s tím prostě nehneme, i kdybychom se  zbláznili… to je tak a basta….

… krásné důvody k brblání, k blbé náladě, k depkám….. ano, mohli jsme brblat i v létě, že je moc horko, moc sucho, moc dlouhý den, moc teplá voda v přehradě, moc drahá  a krátká dovolená, …… ale ten podzim nám dává prostoru k brblání daleko více… to je nádhera,  když si budeme chtít vytvořit blbou náladu, půjde to snadněji…….

A jsou i objektivní příčiny toho, proč nás v době podzimu začínají více přepadat blbé nálady….. je to nedostatek slunečního svitu, který je nejen příjemný, že nás hřeje na kůži, že nás opaluje, ale skrze sluneční paprsky přijímáme i určité vitamíny a látky, které souvisí s tvorbou určitých hormonů, hormonů dobré nálady…… co s tím můžeme dělat?

Můžeme s tím dělat hodně, záleží jen na nás:

Třeba si vytvářet jakousi rezervu toho slunečního svitu: když zrovna bude svítit slunce, my vylezeme ven, nejlépe do přírody a tam se nastavíme proti sluníčku, přímo hrudníkem proti němu, zavřeme oči a budeme do oblasti prsní kosti, srdeční pleteně pěkně to sluneční světlo a teplo nasávat…. a ještě si ho odtud pošleme pěkně do celého hrudníku, přes pánev do nohou, přes ramena do nohou a do hlavy….. a končíme tím, že máme nejen celé tělo prozářené slunečními paprsky, ale ještě máme vytvořenou rezervu v té srdeční pleteni – na horší časy, kdy svítit nebude a nám bude třeba smutno… a použijeme ji vědomě právě k rozpuštění té blbé nálady…. Jak?…. jednoduše tím, že si v klidu třeba sedneme, lehneme, zavřeme oči a dáme pozornost do srdečné pelteně s pocitem a myšlenkou, že tam máme tu naakumulovanou rezervu slunečního svitu a začneme ji posílat do celého těla….. zkuste to, funguje to!

Krásný začátek podzimu! Aloha!!!