V životě k nám přicházejí různí učitelé, nabírají podobu třeba lidí, také ale zvířat, aby nám pomohli některé situace pochopit, porozumět jejich nám skrytému významu. Budhisté říkají: tvůj největší učitel je tvůj nepřítel….. myslím, že mají pravdu. Často se nám do života dostane člověk, který nám klade překážky, kontakt s ním nám přináší zmatky a bolest, poci´tujeme potom křivdy, také viny, to nám odebírá životodárnou energii, zaplavuje to naši mysl nepříjemnými myšlenkami, krade nám to naději, důvěru v sebe i v život.
Pokud se v tom nezorientujeme, následuje pak život znečištěný výčitkami sobě, druhým, zklamáním….pokud to zozšifrujeme, můžeme zjistit, že ten domnělý nepřítel, ten kdo nám kladl překážky, kdo nám zdánlivě ubližoval byl naším učitelem. Učil nás rozeznávat podstatné a nepodstatné, porozumět vlastním strachům, pocitům nedostatečnosti, ale také nás učit pochopit, že to, co je pro nás důležité, nebo jednoduché, pro druhého může být úplně jinak. Také nás učil rozvaze, tomu, abychom se nenechávali řídit vlastními zbrklými úsudky, strachem ze samoty, potřebou s někým být. V partnerských vztazích to může být také chemií – myslím tím nepodlehnout vzplanutí vášně aniž bychom sledovali co tato vášeň přináší do našeho běžného života. Taková vášeň může nás život zcela rozmetat. Náš zrak, naše uši, naše smysly se ochromí, vnímají vše skrze závoj šálení zamilovanosti, závoj obětování se pro druhého na vlastní úkor, závoj chtění, aby se druhý obětoval pro nás. Zmizí zdravý rozum, přestaneme věci vnímat v širších souvislotech a naděláme spousty chyb. Ten, k němuž jsme takto vzplanuli nabyde dojmu, že jsme takoví, jací se v zamilovanosti jevíme, chce, aby to tak zůstalo napořád. Naše energetické pole je narušeno velkou nerovnováhou, kterou působí n
a jedné straně veliké emoce, které zaměňujeme za opravdové city. na druhé straně je narušeno chemií, touhou, přesunutím velkého množství energie z ostatních čaker do druhé. Tato situace může trvat dosti dlouho, čím déle trvá, tím více zmatků napácháme, tím více chybných rozhodnutí. Ale nemá význam si chyby vyčítat. Skrze dělání chyb a jejich rozeznávání, skrze učení se rozvaze, používání rozumu a citů rovnovážně můžeme spět k tomu, aby se naše skutečné city rozvinuly, aby se na základě citů rozvinula i naše vášeň, abychom začali žít vztahy na základě rovnosti, sdílení, svobody a tak aby se prostřednictvím vztahů objevovala opravdová Láska.
Ten náš učitel, ten, se kterým jsme prožily bolestné situace nám do života přišel, protože jsme dospěli do situace, kdy se můžeme začít v sobě orientovat. Pokud to pochopíme, využijeme toho, bude to pro nás přínosem. Pokud to nepochopíme, nedokážeme to využít, nic se neděje, život nám za čas pošle dalšího učitele. Učení můžeme oddalovat, ale neubráníme se mu. Stále nás bude nutost učit se „žít“ dostihovat. Až do naší fyzické smrti.
Dalšími učiteli mohou být naši rodiče, děti, kolegové, kamarádi, lidé které potkáme třeba i na malou chvilku…. učiteli nám mohou být i zvířata. Pokud si nějaké zvíře pořídíme, psa, kočku…. je to vlastně pokyn našeho podvědomí, našeho vyššího Já. Prvním úkolem je při nápadu zvíře si pořídit zodpovědně zjistit, co vše budeme muset přuzpůsobit životu se zvířetem. Často to neuděláme, neuvědomíme, co to obnáší pořídit si psa: denně ho krmit, venčit, učit ho určitým návykům čistotnosti, poslušnosti, neuvědomíme si, že pes potřebuje smečku, smečku která má nějakou pevnou strukturu, hierarchii, že ho třeba nebudeme moci všude, kam jsme zvyklí chodit, jezdit, že budeme potřebovat někoho, kdo nám ho pohlídá, když ho nebudeme moci vzít s sebou….. pes žije určitou dobu a tak, když si ho pořizujeme, Vesmíru tím říkáme: přebýrám teď zodpovědnost za toto zvíře až do jeho fyzického konce. A časem zjišťujeme, že nás počáteční nadšení z toho, že máme mazlíčka opouští, že nás to stojí čas, úsilí, peníze, pes vyciťuje naše naladění a cítí se ohrožen. jeho pozice ve smečce se oslabuje. To může vyvolat jeho nervozitu, nemoce i agresivitu – ta je projevem jeho strachu. A máme problém. problém jsme si způsobili my sami, neuváženým jednáním, ovládly nás naše emoce, sobectví, nezodpovědnost…. a to všechno nás učitel – pes přišel učit měnit. Můžeme to pochopit a postupně to napravovat. přinese nám to prospěch na mnoha úrovních, naše podvědomí má schopnost tuto jednu zkušenost zobecnit a přenášet to dalších oblastí našeho života.
Já mám za poslední dobu výborné učitele ze světa zvířat. jsou to kočky. Ta první, nebyla moje, ale mojí dcery. Byl to nalezenec, malý a slabý. Dcera i vypilala a jak kočička zesílila, někam si odběhla a zabřezla. V té době dcera prožívala učení skrze partnerský vztah, nedokázal to zatím jinak, než se trápit. tak se upínala na koťátka, která čekala Týnka. Když se chýlil termín vrhu, odjela jsem pracovně na Moravu. Tam mě zastihl telefon od dcery, že Týnka pořád nerodí, co s tím dělat. něco uvnitř mi říkalo, že to nebude jednoduché, aby se koťátka narodila…. tak jsem na dálku zkoušela Týnku rozrodit, zatím se nic nedělo. přijela jsem domů a Týnka pořád nerodila. Říkalo mi to nech to být, nezasahuj, ať to bude jakékoliv, má tu svůj význam. když mi ale dcera další den volala, že z Týnky vytéká něco něco nepěkného, že se k ní slétají mouchy, ten dojen sílil… Nakonec jsme se dohodly, že zavolá veterináře, aby alespoň Týnka byla v pořádku. Veterinář ji otevřel a v břiše měla koťata již ve stádiu rozkladu. Jaké bylo ale překvapení, když zjistil, že jedno ještě žije. Kotě vyndal, Týnku odoperoval a zašil. Týnka neměla mléko, kotě se nedokázalo chytit za cecík…objektivně to vypadalo, že prostě není dáno, aby žilo. Týnka vydržela do večera…. Kotě sirotka, který těžko dýchal od samého počátku jsem začali nosit na svém těle, zahřívat ho, masírovat mu břáško, krmit ho stříkačkou psím mlékem. Vlastně nic jiného, než pečovat o kotě jsme nastíhaly….pořád ale netahalo, nemělo sílu… Vnímala jsem, jak dceři záleží na tom, aby kotě zachránila…. byla to projekce: když já trpím, když já nedokážu něco pro sebe udělat, budu zachraňovat někoho jiného…. moc dobře jsem to věděla, ale nadokázala něž jí s kotětem pomáhat. Večer jsem musela odjet, že ráno přijedu.
Ráno jsem sedla na kolo, vzala s sebou Zaka, našeho psa, že se alespoň proběhne a po několika metrech jsem z kola spadla. Přímo na obličej, rozrazila jsem si vrchní ret, nohu a ruku. Bolest jako blázen, krev, hned jsem věděla, že dělám něco, co dělat nemám. kdo mi pomáhal si to uvědomit? Zak. Jak běžel, nějak se připletl před mé kolo, terén byl kamenitý, já zabrzdila přední brzdou a přelétla přes řidítka…. Já však sedla na kolo a se zaťatými zuby a přáním, abych nikoho cestou nepotkala – zakrvácená a rozdrbaná….jsem dojela k dceři. Ta mě ošetřila… hned měla dalšího nešťastníka o kterého se mohla postarat…. a my opět pečovaly o kotě, které stejně skoro nedýchalo. A já si nedala pokoj: napadlo mě, že náš soused má kočku, která má čerstvě koťata. Zavolala jsem mu, zda by zkusil našeho sirotka dát ke kočce, třeba by ho přijala. Svolil. Vzala jsem kotě a dovezli jsme ho ke kočce. Soused mi hned hlásil, že ho vzala k sobě, nastavovala mu cecíky, lízala ho….. počkáme do rána, uvidíme. Ráno přišel, že ačkoliv se kočka snažila, kotě se nerozpilo…. ráno nedožilo. Rány se mi pomalu hojily, zrychlilo se když jsem pokorně sama sobě přiznala, že jsem zasahoval, kde zasahováno nemělo být. Nebyl to trest, ten úraz, byl to projev energetické nerovnováhy, kterou jsem si způsobila tím, že jsem dělala co nebylo dáno. Děkuji svému učiteli, koťátku..žilo jen 2 dny a tolik mi umožnilo pochopit.
Dalším učitelem je mi náš kocourek Ozy. nejen že mě naučil trpělivosti, když jsme ho dostali… naučit ho čistotnosti, naučit ho být nějaký čas s námi a nějaký čas sám….. velkou lekci mi dal před pár dny, kdy se zničehonic přibelhal celý pokroucený, jednu nožku úplně visící, kvičel a sténal. Pravděpodobně ho odhodilo jedoucí auto. Prohmatala jsem ho, kvičel, ale cítila jsem, že nemá vnitřní zranění, jen ta pravá přední packa nevypadala vůbec dobře, od ramenního kloubu až dolů bolest při sebemenším dotyku a visela mu úplně bezvládně. Tak jsem ho opatrně vzala na klín, řekla jsem mu, že pokud je dáno, pomůžu mu. Hned přestal sténat s svinul se mi do klína. Hlavu si zabořil do mé dlaně a lehce sténal. Vzala jsem dva magnety, které používám k vyrovnávání toku energií, lehce kolem něho kroužila a on se zklidňoal, až usnul. Potom jsem mu opatrně vzala poraněnou nohu a jen nechala proudit energie skrze své ruce. Cítila jsem, jak jeho energetické pole sílí, začal trochu vrnět. Ještě večer vypil mléko, potom usnul a ráno jsme ho našli na gauči v úplně stejné poloze jak jsme ho tam večer nechali. Jak nás uslyšel, otevřel oči a opatrně seskočil z gauče, šel k lednici, říci si o mléko. Všechno hned vypil a třel se mi o nohu do té doby, než jsem ho vazala na klín. Ještě ho noha bolela, když jsem jí brala do rukou…. Tak jsem celé dvě hodiny seděla s Ozym na klíně, poprosila andělíčky o pomoc, pokud mu má takto pomoženo být a jen jsem skrze své ruce rovnala jeho energii. Po dvou hodinách doslova seskočil na zem a šel k misce, skoro se o poraněnou nožku opíral. Dostal žrádlo, hned bylo v něm…. Až do večera byl vevnitř, měnil již gauč, křeslo, potom skříňku v koupelně…. občas za mnou zašel a řekl si o mé ruce. Když se vrátil manžel z práce, ani se neptal jak Ozymu je, Ozy k němu přiběhl jako by se včera nic nestalo.
Učil mě nepodlehnout emocím, nezasahovat zbrkle a třeba příliš mnoho, ale uvážlivě, s klidnou myslí a čistým srdcem pokorně požádat o vedení, a teprve, když vedení samo přijde, pomoci. Učil mě taky mít důvěru v sebe, v to, že skrze mě může přijít pomoc tomu, komu přijít má. Děkuji svým učitelům, ať přijdou v jakékoliv podobě, třeba kočičí.
A zase mi naskakuje moje oblíbená mantra dalajlamy: Dokud existují oblaka, dokud jsou tu ptáci, dokud jsou tu cítící bytosti, kéž mám dost sil / také pokory/ pomáhat zmenšovat jejich utrpení…
A druhá moje oblíbená mantra: Kéž dokážu co mám ovlivnit a to ovlivňuji, kéž také dokážu rozeznat co ovlivňovat nemám, a to dokážu nechat být….