Náš život je plný stresu, který na nás působí zvenčí, protože necháme na sebe působit různé tlaky: musíme toho tolik stihnout, máme málo času. Musíme podat patřičné výkony, musíme vydělat dost peněz, musíme toho tolik poplatit a nakoupit, musíme kontrolovat své blízké, máme spoustu obav v mnoha směrech, necháme se zahlcovat informacemi, které s námi fakticky vůbec nesouvisí,…. A potom je to tlak, pod který se dostáváme sami, jsou to naše bloky a traumata, o kterých většinou vůbec nevíme. Přesto nás na nevědomé úrovni také velice ovlivňují.

A stres je to, co nám odebírá energii, přináší nám nemoci a bolesti. Kde je pomoc? Pomoc máme sami ve svých rukách. Můžeme používat metody, které nám pomohou nepodléhat tolik stresu a sami se do něj zbytečně neuvádět.

Meditace je cestou k tomu, abychom se lépe cítili, abychom byli po všech stránkách zdravější. Meditovat můžeme sami, nebo ve skupině. Skupinová meditace  má tu výhodu, že se násobí efekt zklidnění každého účastníka a vzájemně se předává. Dále při skupinové meditaci je větší šance, že se neroptylujeme, nevzdalujeme z bdělého stavu do stavu běžného. Typů meditací je mnoho, můžeme se některou meditaci přímo naučit a potom ji praktikovat, nebo můžeme meditovat prostřednictvím inspirace, to tehdy, když již s myslí delší dobu pracujeme, po určitých zkušenostech. Meditace rozhodně není cílem. Meditace je nádhernou, příjemnou cestou k lepšímu prožívání běžného života.

Víra je jistě to, co nám může život obohacovat, zlepšovat. Co to je víra? Víru máme každý, i ten, kdo tvrdí, že nevěří v podstatě věří,  věří v to, že v nic nevěří. Víra je součástí našeho každodenního života. Například  věříme v to , že se ráno probudíme, když večer usínáme. Věříme, že přejdeme ulici aniž by nás srazilo auto, věříme, že napíšeme diktát z češtiny, věříme, že dostaneme mzdu za odvedenou práci, věříme, že potkáme partnera, věříme, že budeme mít dítě…. to vše je naše víra. Potom věříme, že něco dokážeme a když tomu věříme, skutečně to dokážeme… stane se to realitou, protože naše víra v naše schopnosti nastartuje v našem těle i mysli mechanizmy, které vedou k dosažení našeho cíle. Věříme vlastně sami sobě.

Potom je další stupeň víry a ta se týká širšího úhlu našeho života. Týká se přijetí určitého modelu, určitých principů, na nichž stojí existence našeho života, vesmíru. Víra je to, co přijmeme vnitřně a pokud uvnitř máme utrpení, přefiltruje se skrze toto utrpení. Víru nám mohou prakticky vnutit rodiče, to když ji žijí pouze v mysli a  ne srdcem…. pokud to je vnucené, stane se časem, že v dospívání dojde k odklonu od této formy víry, protože ji dotyčný nepřijal vnitřně, neztotožnil se s ní. Pokud mám skutečnou víru, v srdci, nemám potřebu ji nikomu dalšímu vnucovat. Pouze cítím radost, když ji mohu s někým svobodně sdílet.

Ale stejně pokud víru máme, věříme například v Boha, jako stvořitele,  věříme v Prozřetelnost, ….tuto naši víru filtrujeme skrze naše neléčené utrpení, které jsme zažili jako děti. Vůbec o tom nevíme a tak to takto zdeformovaně žijeme a takto zdeformovaně věříme a předáváme to dál našim dětem. Například pokud nemám léčené svoje vnitřní utrpení, moje víra je vlastně vírou v utrpení…. a já potom svým dětem předávám toto utrpení i víru v utrpení aniž bych to věděla. Pokud žiji neléčené utrpení, tímto filtrem vnímám i události ve svém životě a tak to utrpení zvětšuji.

 A nemám jinou možnost, než takto zdeformouvanou vírou ubližovat svým dětem. Myslím si, že jim pomohu vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka tím, že jim říkám že jim ho vzal Bůh…. a děti si spojí Boha s příčinou své ztráty. Jak se potom k tomuto Bohu mají obracet o pomoc?

Moje víra zdeformovaná neléčeným vnitřním utrpením mě vede k nepochopení toho, co je pokora, toho být pokorný. Zaměňuji potom pokoru za utrpení. Myslím si, že když trpím, jsem pokorný. Když trpím, nemohu pociťovat lásku a pokora je spojena s láskou. S láskou k veškerým projevům života. Láska, pokud je prvotním impulzem existence v jakékoli podobě, zcela určitě by neničila své výtvory, projevy utrpením….

Projevem skutečné pokory je to, když se učím rozeznávat co mi náleží měnit, řešit a to potom měním či řeším. A na druhé straně rozeznávat co mi nenáleží měnit nebo řešit a to přijímám bez emocí, pocitů křivdy, bez výčitek, bez obviňování. Pokud toto dokážu, žiji pokoru, lásku a přináší mi to života radost, klid, harmonii.

V úterý 24.8.2010 nastane úplněk v 19.04 hodin. Tento den je vhodné očistit svůj organizmus půstem, je výborný melounový půst, při kterém celý tento den jíme jen melouny. Červené, žluté, můžeme je kombinovat. Melouny jsou močopudné, proto nezapomeneme na pití pramenité vody. Podpoříme tím naše ledviny, odlehčíme organizmu a zároveň doplníme minerály, vitamíny a organické kyseliny. Pokud budeme tento půst držet s vědomím, že nám prospívá, s pocitem vděčnosti, prospěje nám maximálně.

Úplněk přináší vždy zvýšenou emoční citlivost, proto si uvědomujme, že lidé v našem okolí i my můžeme více jednat pod vlivem emocí než obyčejně. vyvarujme se proto radši tento den řešením složitých situací, sporům a hádkám. Věnujme se zklidnění mysli pomocí meditace, tvořivé činnosti nebo procházkou.

Co to vlastně je úspěch….. dost lidí si pod tímto pojmem v první chvíli vybaví úspěch spojený s dosažením něčeho… vzdělání, kariéry, finanční zisk, nějaká výhoda. Tak to máme vzhledem k modelům myšlení nastavené atmosférou, ve které žijeme v našem „rozvinutém, civilizovaném světě“. To, co je podstatou pojmu úspěch asi nejsme schopni dohlédnout: úspěchem je například to, že dokážeme chodit, mluvit, vyjadřovat své pocity, přání, potřeby, úspěchem je to, že dokážeme rozeznávat výzvy, které nám život přináší třeba prostřednictvím zdánlivých překážek a zkoušek. Úspěchem je to, že se nám podaří rozeznat příčinu choroby a prací na odstraňování příčiny se nejen zbavíme choroby, ale posuneme se vpřed na cestě svého vývoje.

A právě naše zažité postoje jsou příčinou našich úspěchů či neúspěchů ve všech oblastech života, ať již máme hodnoty nastavené jakkoliv. Pokud k něčemu zaujmu postoj: nepůjde to, je to těžké, není jiná možnost, že úspěch se  v dané situaci buďto vůbec nedostaví, nebo za cenu velikého úsilí, většinou nepřiměřeného….. Pokud zaujmu postoj: věřím, že se mi to podaří, že cesta k dosažení daného cíle bude pro mě přínosná, že mě obohatí, že půjdu cestou radostného, otevřeného postoje, úspěch mám zaručen, navíc znásobený příjemnými pocity při jeho dosahování.

Kde se berou naše postoje? Přece je logické, že výhodnější je vždy postoj: podaří se to, půjde to…. Postoje nám předávají naši rodiče, vychovatelé, aniž by si toho byli vědomi. A podívejme se kolem sebe, jaké postoje má většina populace? Mnoho lidí žije v tom, že stále jsou ve střehu, kde přijde nějaká překážka, ohrožení, kritika,…. a tyto postoje předávají svým dětem, dalším generacím, tak jako  jim  je předali jejich předkové.

Jedinou cestou jak se těchto zbytečných zátěží zbavit, je to, že si  je na sobě uvědomíme, přijmeme je, bez kritiky a sebeobvińování či obviňování našich předků. Oni nám je nepředali vědomě, zcela jistě ne proto, aby nás oslabili, aby nám vlastně ztížili prožívání. Prostě je máme. A je jen na nás samotných, zda se rozhodneme je postupně a s nemalým úsilím začít měnit za postoje prospěšnější. A změnou postojů se začne náš život měnit k lepšímu. A protože postoje jsou „nakažlivé“, je tu veliká šance, že naše prospěšnější postoje začnou mít vliv na naše okolí a třeba se v něm najdou i další, kteří začnou pod naším vlivem své postoje poznávat a měnit. Samozřejmě zcela dobrovolně a pro sebe, ne kvůli nám.

Poznáváním sebe sama, toho jak vnímám, jak reaguji, hledáním příčin toho, proč reaguji zrovna tak a v dané situaci půjdu cestou zlepšování svého života na všech úrovních a to za to stojí. Změnou postoje se začínájí změny v mém životě.

Celkově letošní srpen přinese zklidnění napětí, které přinesl měsíc červenec.  Novoluní 10.8. 2010 přinese vlnu uvolnění a objeví se prostor pro uzdravování po všech úrovních našeho bytí: na úrovni tělesné, psychické, na úrovni hezčího a radostnějšího prožívání života, na úrovni vztahů partnerských i dalších. Pokud budeme hledat cestu tvořivosti, radosti, laskavosti, velkorysosti a sounáležitosti a sdílení s ostatními, bude se nám dařit.

Srpnový úplněk 24.8.2010 přinese jemné očistné a léčivé energie, které můžeme využít, když v období úplňku odlehčíme svému tělu lehkou stravou, přirozeným pohybem, dechovými a harmonizačními cvičeními. Vhodná je léčivá meditace sdílená s dalšími lidmi.

Celkově srpen přináší energie sdílej, komunikuj, vnímej se jako součást celku, vciťuj se do sebe i do ostatních, zapojuj více intuici.

V pondělí 26.7.2010  ve 3,36 hodin se měsíc dostane do úplňku a přinese energie Vodnáře.

Jak můžeme energii tohoto úplňku využít? Můžeme odlehčit svému organizmu tím, že budeme držet očistný půst: můžeme například uvařit pohankovou lámanku a tento den jíst pouze tuto připravenou lámanku zhruba rozdělenou na 4 jídla. Stačí si ji k snídani zamíchat se lžičkou medu a pít zelený čaj. k obědu můžeme přidat pár kapek olivového oleje a pár kousků salátu rukola. Na svačinu pohanku a jedno jablko, k večeři můžeme pohanku prokapat olivovým olejem a přidat 5 cherry rajčátek. Celý den pijeme pramenitou vodu po malých dávkách, vynecháme kávu a černý čaj.

Zároveň věnujeme pozornost nohám, lýtku, holeni, kotníku, patě  žilám na nohách. Nohy si během dne dáme několikrát do  vyšší polohy , vytřepeme je a můžeme jemně promasírovat celá chodila, prokroutit kotníky a pomačkat paty. Nechodíme na vysokých podpatcích a nenosíme těsné ponožky. Nohám také prospěje koupel ve studené vodě a mírná chůze nejlépe v lese či po louce. Pokud si k tomu ještě přidáme vědomý pocit radosti, vděku a lehkosti, prospěje nám tento úplněk ještě více.

Vodnář přináší energii objevování, samostatnosti,  vědomí sebe sama, zároveň je trochu vzdorovitý a méně citlivý, ale zcela jistě je průkopnický.

Přeji vám, aby tento úplněk přinesl do vašich životů novou čerstvou energii.

V životě všichni prožíváme fyzické i duševní bolesti. Většinou když bolest přijde, nevědomě se jí bráníme třeba tím, že zadržíme dech. Prostě ji nedokážeme přijmout, zadržíme dech, tím si bolest podržíme, místo abychom ji s výdechem pustili ven.

Stejně prožíváme nevědomě i bolest duševní. U té je to těžší tím, že si ji většinou nejsme vědomi. Něco nás v životě potká, nějaký prožitek, který je pro nás bolestný: zklamání, odmítnutí, kritika, ponížení….. ale mi si to ani neuvědomíme, tím to nezachytíme a tato bolest v nás zůstává.

 Děje se to od našeho ranného dětství  prostřednictvím rodičů. Oni nám samozřejmě nechtějí ubližovat, přesto ubližují…… jim bylo také takto ubližováno jejich rodiči a oni pokud to neuvědomí a neléčí, nemají jinou možnost, než v tom pokračovat…..

Každé dítě potřebuje lásku…… láska je nezbytná pro život ve zdraví po všech stránkách. Láska ale nekritizuje, neobviňuje, neodmítá, neponižuje, nemanipuluje, nevlastní….láska je přijetí, svoboda, odvaha, otevřenost….. a to my neumíme, protože ani naši předkové to neuměli… proto vlastně vůbec lásku neumíme žít. To, co považujeme za lásku je vše možné, ale ne láska….. a tímto neuměním žít lásku způsobujeme bolest těm, na které jsme se jako nastávající rodiče tolik těšili, které vychováváme, našim dětem. Děti jsou proti takovému našemu zacházení úplně bezbranné. Nemají šanci nám v tom zabránit. A tak vyrůstají a hromadí se v nich bolest, někdy ta bolest dá zprávu například nemocí, ale jsme tak krutí, díky bolesti, kterou v sobě máme a o níž nevíme…. že jim nasadíme antibiotika, příznaky rychle mizí a my jsme „spokojení“ , že je naše dítě zase zdravé… ale ono není zdravé, jeho duše je bolavá a informaci o tom jsme potlačili antibiotiky…. a tak to jde dál a dál…Myslíme si, co pro své děti děláme dobrého, že jim stále říkáme co mají dělat, jak se mají chovat, jaké mají podávat výkony, hodnotíme je, manipulujeme jimi, zároveň je kritizujeme a odmítáme.   Vůbec nevěříme v jejich vlastní schopnost rozlišovat, rozhodovat se,  získávat zkušenosti, dělat chyby. Jsme nemocní vlastními bolestmi a tak působíme bolest svým dětem…. je to jako epidemie. A je zde lék, ale lék, který nepotlačuje příznaky, ale skutečně léčí. Léčí tím, že jde k příčině bolesti a odstraněním příčiny může začít léčení a uzdravení.

Cesta je jedině ta, že bolest v sobě objevím, přiznám si ji, přijmu ji a prožiji ji vědomě, teď ji skutečně prožiji, v duši, v srdci, v těle. Ano, velmi stará bolest, když ji v sobě objevím strašlivě bolí, je tak stará, že tím časem narostla, nabobtnala. A já tu velikou bolest prožiji se vším všudy znovu a teprve teď začne odcházet. Odchází pomalu, ale když to přijmu, zmizí zcela. Ve mě potom zůstane volný prostor, ten, který doposud vyplňovala ta bolest. A ten prostor je třeba naplnit, teď ho mohu naplnit skutečnou láskou . Láskou, kterou najdu ve svém srdci. Lásku, kterou nehledám venku, u druhých, ale v sobě. Lásku, která je svobodná, odvážná, otevřená, bezpodmínečná a rovná. A takto uzdravená již nebudu dál šířit epidemii bolesti…..ale lásku…..

Všimli jste si, že dnes, v pátek 28. května 2010 jsme se probudili do krásného slunečného rána?  Obloha nad námi je blankytně modrá, slunce hřeje a zaplavuje nás svým světlem. V brzkých ranních hodinách také vstoupila planeta Uran do znamení Berana. Prvního, nejmladšího znamení zvěrokruhu. Do znamení nesoucího s sebou živel oheň, nový začátek, mládí, nezkušenost a také tvrdohlavost. A Uran jako nositel vyšší moudrosti teď začíná procházet tímto novátorským znamením. Začíná pro nás nová etapa rozvoje. Etapa nabírání zkušeností a očišťování od nepotřebného je u konce. My teď máme možnost otevírat se novému vědění, založenému na jiných základech než jsou informce dosud přijímané skrze levou, racionální hemisféru, informace přijímané skrze naše ego. Nové vědění nám bude přicházet skrze pravou hemisféru,také skrze naši intuici. Abychom tyto informace mohli skutečně přijímat, měli bychom se zbavit omezení strachu, manipulace a ovládání. Pokud se těchto omezení nezbavíme, zůstaneme opředeni pavučinou, která nám zabrání rozumět tomu, co nás potkává, která nám nedovolí žít ve zdraví, v radosti a hojnosti.

Přichází doba sdílení, sounáležitosti, spolupráce a vědomí toho, že my všichni jsme stejní, toužící po lásce, bezpečí a klidu. Měli bychom již přijmout skutečnost, že boj, soupeření je oslabující, oddělující a ztrátou pro všechny, i pro ty, kdo zdánlivě zvítězili, vyhráli. Učme se spolupracovat, porozumět, komunikovat, nacházet to, co nás s ostatními spojuje, ne to, co nás odděluje. Učme se vnímat s vděčností vše, co nám život přináší. Pocit vděku za drobné dárky od života jako je země, na které žijeme, vzduch, který dýcháme, slunce, které nás hřeje, déšť, který zavlažuje, pokrmy, které nás sytí, krásu, která je všude kolem nás, přátelství a láska, zkušenosti, díky jimž se můžeme posouvat vpřed, nás učiní silnějšími, šťastnějšími a zdravějšími. Učme se vděk pociťovat a rozeznávat vše, za co můžeme být vděční.