Často se zmítáme mezi dvěma extrémy…. buďto jsme přehnaně aktivní, moc usilujeme, tlačíme, kontrolujeme, a když něco není tak jak jsme si umanuli, padáme do beznaděje, vzdáváme to…. Druhým extrémem je přehnaná pasivita, kdy si nastavíme model: vše se vyřeší samo, vše je tak jak má být…. a sami stojíme opodál a nic neděláme, a nakonec se divíme, že se „nic“ nestalo….

Nacházet rovnováhu v těchto dvou extrémech, pohybovat se někde uprostřed je podle mě cesta ke spokojenosti…

Zcela určitě je dobré mít nějakou představu, co chceme udělat, čeho chcceme dosáhnout… dobré je ale také si představit, co nám přinese to, když svoji představu zrealizujeme… se vším všudy…. Někdy můžeme při tého představě zjistit, že vlastně nebudeme schopni nést všechny okolnosti toho, když svoji představu zrealizujeme… a potom je nejlepší prostě od toho upustit…. Pokud dojdeme k tomu, že přesto že víme, co nám zrealizování našeho plánu přinese, chceme ho uskutečnit, je nutné  vytyčit si cíl a postupné kroky k jeho naplnění, dobře zhodnotit výchozí situaci  a podmínky, také vlastní schopnosti, a správně se motivovat….. já tomu říkám „vylézt si na pivovarský komín“… a odtud se podívat s odstupem dolů a vidět celkový obraz situace, podmínek, cest a řešení…. potom slézt z komína začít pěkně s nohama na zemi postupně uskutečňovat svoji představu…

V průběhu realizace naší představy bychom si měli neustále uvědomovat co ovlivníme a co prostě ovlivní někdo jiný, obecné předpisy, zákony, obecný rámec,  v němž svoji představu uskutečňujeme… a přijmout to, protože nemá cenu bojovat s něčím s čím je boj jen ztrátou energie…..

Pokud máme nějaký časový plán, je dobré rámec si udělat, ale vyrovnat se s tím, že objektivní okolnosti mohou náš časový plán někdy měnit – někdy urychlovat a potom zase zpomalovat… prostě když se něco zadrhne, neusilovat, nevzdávat to, ale pochopit, že si třeba máme na chvilku oddechnout, zastavit se a ono se vše opět rozhýbe… často právě tehdy, když přijmeme pasivitu…. ovšem nikoliv jako porážku, ale jako symbolický výdech mezi nádechy……

Umět rozlišovat v jednotlivých situacích jak se pohybovat mezi činností, aktivitou a mezi neusilováním, pasivitou vede podle mě k úspěchu a spokojenosti….

V našich končinách se velmi často rozlišuje mezi „duchovním“ a „světským“, materiálním….někdo duchovno zásadně odmítá, mnoho lidí má však o duchovnu romantické, zkreslené představy…toto se týká i meditace, duchovního praktikování..

Mnozí si slibují skrze praktikování meditací, duchovna nějaké “ neobyčejné zážitky, přenesení se do Vyšších vibrací, napojení na nějaké Zdroje, získání nadpřirozených schopností, schopností ovlivnovat druhé“…

Meditace pro ně může být něco vzrušujícího, něco víc, než „obyčejný denodenní život…“

Ve skutečnosti není žádný rozdíl mezi obyčejným a nadpřirozeným…skutečná duchovní praxe je právě ve schopnosti prožívat obyčejné denní situace , jeho nesnáze, útrapy bez ztráty naděje, bez pochybností, bez obav, bez závisti, křivdy….

Jednodušší je možná utéci do meditace, než se vypořádat s vlastními emocemi, pochybnostmi, žádostivostí, netrpělivostí…a to neustále, každý den, každou hodinu, každou minutu…

V prožívání obyčejného dne, jeho situací je veliká šance pracovat na svém rozvoji, postupu vpřed… využívat právě nastalou situaci k tomu, abychom se učili ovládat svůj neklid, strach, pochybnosti….obyčejný život je největší výzva k práci na sobě….na tom, abychom v každé situaci ze sebe vydali to nejlepší, abychom se učili nesoudit, nekritizovat, netrpět, nastavovat si zdravé hranice, soucítit, ale nenechat se využívat, abychom se učili přát druhým i sobě….abychom se neponižovali, ani nevyvyšovali.. to je ta nejvyšší meditační a duchovní praxe….a jednotlivé meditační  a duchovní techniky jsou pouze její součástí…zcela jistě účinnou a příjemnou….

Krásný Adventní čas Vám přeji, Aloha!

V poslední době mi lidé často kladou otázku proč se jim nedaří, ať už je  to v osobním životě, ve vztazích, v práci, v oblasti fyzického i psychického  zdraví, v oblasti materiální…….

Zodpovědět tuto otázku není jednoznačné, protože náš život ovlivňuje více faktorů a záleží na nás, jak to máme nastavené v postojích k vlastní svobodě a zodpovědnosti, jak dokážeme realisticky vyhodnocovat situace, které prožíváme, jak se dokážeme rozhodovat, jak dokážeme nést důsledky vlastních rozhodnutí a činů, jak se dokážeme vypořádat s vlastními nedostatky, chybami, jak přistupujeme ke své minulosti, jak nakládáme s vlastními emocemi, jak dokážeme ovlivňovat vlastní mysl, ale také fyzické tělo….

Omezuje nás jen to, co dovolíme, aby nás omezovalo, to co přijmeme jako neměnné, omezuje nás to čeho se obáváme, to, čemu nevěříme, omezuje nás to, co odmítáme, to co kritizujeme, to co odsuzujeme, ale omezuje nás také to co děláme, ale i to, co neděláme….

Zkusme si představit třeba tuto situaci:

někdo má potíže s páteří, bolí ho záda….. obvyklá reakce je: nechci tu bolest, chci aby ta bolest zmizela….. a jde si nechat předepsat léky, popřípadě píchnout injekci, v lepším případě jde párkrát na rehabilitaci….. bolest ustoupí… nějakou dobu to je dobré, po čase se problém objeví znovu…. A je to logické, přirozené, protože dotyčný vlastně vůbec nic ve svém životě nezměnil…. žije stále stejně:…. nedostatek pohybu, stále stejné, zažité modely prožívání, …… jeho postoj je pasívní – „něco způsobilo ty problémy“…. chci, aby „něco způsobilo to, aby problémy nebyly“…….není schopen si připustit, že problémy se zády si způsobuje sám.. svým způsobem života…. to je jeho omezení… on vlastně omezuje sám sebe, tím, jak k sobě přistupuje…. a pasivně čeká, že se „něco stane“…… Ono se nic nestane, pokud to sám neudělá! Tedy, pokud nezačne pravidelně věnovat nějaký čas cvičení, pokud neupraví svoji životosprávu, pokud nechá na sebe působit stres, pokud nechá, aby mu v životě vládnul chaos….

Je to celá mozaika, kterou bychom měli nahlédnout, mozaika obsahující: naše návyky pohybové, náš emocionální život náš život citový, naše myšlení, naše jednání….. a to nejsme v našich zemích zvyklí dělat, k tomu nás nevedou naši rodiče, naši učitelé, k tomu se prostě buďto rozhodneme my sami a začneme hledat cesty, jak to  dělat, nebo to neuděláme a budeme se stále motat v začarovaném kruhu potíží fyzických, psychických, vztahových, materiálních…. žádný zázrak se sám o sobě nestane, nikde si to za peníze nekoupíme, můžeme to jedině vzít do vlastních rukou a poprat se s vlastními omezeními:  pohodlností, nedočkavostí, nedůsledností, netrpělivostí,…..

Zázraky se podle mě dějí, ale na tom, aby se projevily musíme my sami zapracovat, nejen tím, že na ně pasivně věříme, ale také tím, že pro to, aby se staly připravujeme aktivně půdu….. svými myšlenkami, svými činy……

Omezuje nás jen to, co považujeme za omezení…. určujeme si to my sami….jsou lidé, kteří jsou podle zažitých modelů myšlení a hodnocení omezeni, třeba nějakou fyzickou nedostatečností, ale to je jen úhel pohledu, znám spostu lidí, kteří k vlastními, třeba i vrozenému fyzickému omezení zaujali svobodný postoj, prostě ho přijali a za omezení ho nepovažují, tudíž to pro ně žádné omezení není……a tak to je v dalších oblastech, záležo opravdu jen a jen na nás…..prostě: pokud něco považuji za problém, bude to pro mě problémem, pokud něco považuji za omezení, bude to pro mě omezením…..a naopak…..Aloha!