Náš život je plný stresu, který na nás působí zvenčí, protože necháme na sebe působit různé tlaky: musíme toho tolik stihnout, máme málo času. Musíme podat patřičné výkony, musíme vydělat dost peněz, musíme toho tolik poplatit a nakoupit, musíme kontrolovat své blízké, máme spoustu obav v mnoha směrech, necháme se zahlcovat informacemi, které s námi fakticky vůbec nesouvisí,…. A potom je to tlak, pod který se dostáváme sami, jsou to naše bloky a traumata, o kterých většinou vůbec nevíme. Přesto nás na nevědomé úrovni také velice ovlivňují.

A stres je to, co nám odebírá energii, přináší nám nemoci a bolesti. Kde je pomoc? Pomoc máme sami ve svých rukách. Můžeme používat metody, které nám pomohou nepodléhat tolik stresu a sami se do něj zbytečně neuvádět.

Meditace je cestou k tomu, abychom se lépe cítili, abychom byli po všech stránkách zdravější. Meditovat můžeme sami, nebo ve skupině. Skupinová meditace  má tu výhodu, že se násobí efekt zklidnění každého účastníka a vzájemně se předává. Dále při skupinové meditaci je větší šance, že se neroptylujeme, nevzdalujeme z bdělého stavu do stavu běžného. Typů meditací je mnoho, můžeme se některou meditaci přímo naučit a potom ji praktikovat, nebo můžeme meditovat prostřednictvím inspirace, to tehdy, když již s myslí delší dobu pracujeme, po určitých zkušenostech. Meditace rozhodně není cílem. Meditace je nádhernou, příjemnou cestou k lepšímu prožívání běžného života.

Víra je jistě to, co nám může život obohacovat, zlepšovat. Co to je víra? Víru máme každý, i ten, kdo tvrdí, že nevěří v podstatě věří,  věří v to, že v nic nevěří. Víra je součástí našeho každodenního života. Například  věříme v to , že se ráno probudíme, když večer usínáme. Věříme, že přejdeme ulici aniž by nás srazilo auto, věříme, že napíšeme diktát z češtiny, věříme, že dostaneme mzdu za odvedenou práci, věříme, že potkáme partnera, věříme, že budeme mít dítě…. to vše je naše víra. Potom věříme, že něco dokážeme a když tomu věříme, skutečně to dokážeme… stane se to realitou, protože naše víra v naše schopnosti nastartuje v našem těle i mysli mechanizmy, které vedou k dosažení našeho cíle. Věříme vlastně sami sobě.

Potom je další stupeň víry a ta se týká širšího úhlu našeho života. Týká se přijetí určitého modelu, určitých principů, na nichž stojí existence našeho života, vesmíru. Víra je to, co přijmeme vnitřně a pokud uvnitř máme utrpení, přefiltruje se skrze toto utrpení. Víru nám mohou prakticky vnutit rodiče, to když ji žijí pouze v mysli a  ne srdcem…. pokud to je vnucené, stane se časem, že v dospívání dojde k odklonu od této formy víry, protože ji dotyčný nepřijal vnitřně, neztotožnil se s ní. Pokud mám skutečnou víru, v srdci, nemám potřebu ji nikomu dalšímu vnucovat. Pouze cítím radost, když ji mohu s někým svobodně sdílet.

Ale stejně pokud víru máme, věříme například v Boha, jako stvořitele,  věříme v Prozřetelnost, ….tuto naši víru filtrujeme skrze naše neléčené utrpení, které jsme zažili jako děti. Vůbec o tom nevíme a tak to takto zdeformovaně žijeme a takto zdeformovaně věříme a předáváme to dál našim dětem. Například pokud nemám léčené svoje vnitřní utrpení, moje víra je vlastně vírou v utrpení…. a já potom svým dětem předávám toto utrpení i víru v utrpení aniž bych to věděla. Pokud žiji neléčené utrpení, tímto filtrem vnímám i události ve svém životě a tak to utrpení zvětšuji.

 A nemám jinou možnost, než takto zdeformouvanou vírou ubližovat svým dětem. Myslím si, že jim pomohu vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka tím, že jim říkám že jim ho vzal Bůh…. a děti si spojí Boha s příčinou své ztráty. Jak se potom k tomuto Bohu mají obracet o pomoc?

Moje víra zdeformovaná neléčeným vnitřním utrpením mě vede k nepochopení toho, co je pokora, toho být pokorný. Zaměňuji potom pokoru za utrpení. Myslím si, že když trpím, jsem pokorný. Když trpím, nemohu pociťovat lásku a pokora je spojena s láskou. S láskou k veškerým projevům života. Láska, pokud je prvotním impulzem existence v jakékoli podobě, zcela určitě by neničila své výtvory, projevy utrpením….

Projevem skutečné pokory je to, když se učím rozeznávat co mi náleží měnit, řešit a to potom měním či řeším. A na druhé straně rozeznávat co mi nenáleží měnit nebo řešit a to přijímám bez emocí, pocitů křivdy, bez výčitek, bez obviňování. Pokud toto dokážu, žiji pokoru, lásku a přináší mi to života radost, klid, harmonii.