Pokožka je orgánem, který ne jedné straně chrání naši individualitu, nastavuje navenek hranice našeho těla. na druhé straně prostřednictvím pokožky máme kontakt s okolím. vše, co se projeví na pokožce, je vlastně projev něčeho uvnitř nás, našeho těla. Pokud projevy na pokožce zaženeme zpět, tedy dovnitř pomocí mastí, léků, operací,… neznamená to, že jsem problém odstranili, naopak, zatlačili jsme informaci o něm projevenou na pokožce dovnitř. odmítli jsem tuto informaci přijmout a pomocí ní, objevit, co máme ve svém životě změnit, napravit.

Kožní problémy vždy souvisí s něčím smutným, nehezkým, špinavým, co jsme prožili , ale zatlačili někam hodně hluboko do sebe a ono se to teď tlačí ven, abychom to konečně mohli v osbě objevit a tedy i zbavit se toho. Jsou to potlačené emoce, strach, ohrožení, starost, štítivost, netrpělivost, zloba, nenávist, křivda, vina.

Proto se jich opravdu zbavíme tehdy, když objevíme tyto staré emoce v sobě, uvědomíme je a přijetím je propustíme.

Žena je od přírody stvořena k tomu, aby byla fyzickým nositelem nového života, pokračování lidského rodu. Proto má v oblasti pánve uloženy ženské orgány. Dělohu, vaječníky, vejcovody, vagínu. Miminko se narodí a když je to holčička, všechny tyto orgány již má ve svém těle. Ale protože do určitého věku, do určité doby není jejím posláním přivádět na svět děti, tyto orgány sice pracují, jsou funkční, ale ještě ne naplné obrátky… tedy neprobíhá menstruační cyklus, netvoří se vajíčka… V tomto dívčím, panenském období ale přesto zásadně přijímá roli ženy. A to nejen tím, jak je vychovávána, ale především tím, jak nejbližší ženy v jejím okolí, především matka, dokáží svoji ženskost po všech stránkách žít. A to, jak maminka, potažmo i babičky prožívají své ženství formuje budoucí prožívání holčičky, až dospěje do věku ženy. A již ve velmi ranném věku se stává, že holčička dostává chybné programy toho, jak žít, jak se cítit jako žena. Jen taková maličkost jako je to, že holčička v určitém věku, poměrně brzy, zaregistruje, že maminka několik dní v měsíci si „něco nosí s sebou na záchod“, že si třeba stěžuje na bolesti břicha, že je trochu nevrlejší než obvykle,…. obyčejně se však na to nezeptá, ale informaci registruje…. a vzniká trauma z nedostatku komunikace a také z toho, že věci jsou neuchopitelné. Když se zeptá, často dostává odpověď, která fatálně ovlivní její prožívání ženství: “ to tě čeká taky, buď ráda, že jsi ještě malá, to si musí každá ženská vytrpět, když dospěje!“ A je tu veliké nevědomé trauma: být ženou je něco nepříjemného, měla bych se připravit na to, že až dospěju, bude to nepříjemné…“ A tak holčička roste, dospívá a když přijdou první měsíčky, ozve se někde uvnitř ní stará informace: “ to si musí vytrpět jednou za měsíc každá ženská…“ ….a její tělo nemůže než reagovat… a tak přicházejí bolesti břicha než se měsíčky dostaví, někdy i bolesti hlavy, moc silné a dlouhé, nebo moc slabé a krátké měsíčky, také jejich vynechávání…… a to nepříjemno spojené s prožíváním ženy na fyzické úrovni může přinést i výtoky, cysty, těžkosti při otěhotnění, problémy s donošením dítěte, těžké porody nebo naopak neschopnost porodit dítě sama….. a to všechno nám nevědomě  – jako takový dar nedar předaly naše ženy, matky, babičky a pokolení před tím.

Co s tím? Buďto můžeme přijmout takto:  vžyť to tak má hodně žen, možná většina, je to tak normální!!. Tak já to tak teda musím mít též. Nebo si uvědomíme, že na tom je něco špatně, bez odsuzování sebe a svých předků začneme, nejlépe s pomocí terapeuta objevovat, kde, jak a kdy tyto programy začaly a začneme je vyměňovat za nové, za ty, jež nám jsou prospěšné. Nemůžeme je potlačovat, nemůžeme s nimi bojovat. To je marné. Zůstaly by v nás. Můžeme  je jen objevit, přijmout je a jít cestou jejich nahrazování. A je to cesta dlouhá, nelehká, ale účinná. Učíme se na ní prožívat sama sebe jako ženu hezky,na úrovni těla a jeho fungování, ale především na úrovni prožívání, na úrovni pocitů.

A když se to daří, zmizí potíže před i při měsíčkách, mizí další ženské potíže, zlepšuje se i naše prožívání sexu a samozřejmě těhotenství se daří, porod je přirozený a pokud se nám narodí holčička, prospíváme i jí, neboť jí nepředáváme ty omezující programy, které jsme dříve žily. A samozřejmě se zlepšuje naše prožívání partnerství s mužem.

Být ženou je požehnáním, velkou zodpovědností ale také velikou radostí, když to  dokážeme prožívat bez traumat.

Nemoc, tedy fyzická nemoc obnáší vždy nějaké omezení, obtíže v prožívání, strachy, ale také například pozornost a péči našeho okolí o nás nemocné…… není nemoc vlastně pouze nevědomým náhradním řešením nějaké situace, která nám není příjemná, ve které se cítíme bezradní, nemilovaní ?

Představme si dítě, které je několik prvních let svého života v péči matky…. celé dny je s matkou, ta ho neustále sleduje, možná že spíše kontroluje, opečovává, nebo možná spíše manipuluje, neustále ho hodnotí, aniž by si to uvědomovala: to jsi ale šikovný chlapeček, hočička… teď jsi to hezky udělal, udělala,…. tohle nesmíš dělat!  to je ošklivé!… jakto že jsi se počůral? velcí kluci jako ty si přece nepočůrávají…. jakto že sis zašpinila ty krásné nové bílé punčocháčky? já chudák je zase budu muset vyprat!!!…….. jez teď tohle ,je to zdravé a já to uvařila!! … spi protože jsem za celý den s tebou už unavená!!!….. seď tady a hrej si s tímhle!!!! nechci tě, jsi ošklivý, ošklivá, zlobivý, zlobivá!!!

Je to vlastně takový jeden nekonečný horor už od útlého dětství, co dítě prožívá….. Ale ti, kdo se o něj starají to vůbec netuší, jak jsou vlastně krutí a bezcitní…. oni to přece myslí dobře, to je normální výchova!… s nimi také tak jednali a vyrostli z nich přece úspěšní slušní lidé……

Možná úspěšní, z nějakého úhlu pohledu…. možná slušní, z nějakého úhlu pohledu….  aale pěkně traumatizovaní!!!!…oni také přece měli ty normální dětské nemoci… rýmu, nosohltany, angíny, průdušky, spalničky, neštovice, některé ani ne, protože proti nim se přece dnes očkuje….. to jsou vymoženosti……. prostě vzali na vědomí, že normální je být nemocný, tím si zkrátka prochází všichni….

No, oni ti všichni totiž procházeli také tím hororem, jimž je péče a výchova….. následně potom povinné vzdělávání a začleňování do společnosti…… a abychom byli přijati tou společností, nějakou fiktivní entitou, která má svá krutá a bezcitná pravidla pro okleštěnou, marnou existenci v honbě za něčím, co vlastně vůbec není pro náš život důležité….tak to prostě tak žijeme také…. a zapomínáme na to, že bychom mohli žít svobodně, přirozeně, bez neustálé manipulace a vydírání, obviňování, strachů a nočních můr, zda jsme si již zaplatili pojištění všeho co jde peněnzi pojistit….

Ale vraťme se k nemoci jako náhradnímu řešení. Používáme to všichni, přijdeme na to, že to funguje velmi brzy.. prakticky již jako miminka…. cítím veliký tlak matky na sebe, tedy tlak energetický: matka při svém nízkém vědomí vlastní hodnoty přivedla na svět mě, miminko a bláhově si myslí, že teď je její hodnota větší. Má zásluhy!! Odnosila a porodila dítě a to se ve společnosti hodnotí….. ale aby její hodnocení bylo ještě větší / tedy jen domnělé/ musí působit jako vzorná matka…. její dítě musí být čisté, hezky oblečené, podle poslední módy, musí ho kojit tak dlouho, jak je zrovna v danou dobu správné,…. musí s ním dělat ty věci, které se považují v dané době za správné, a pod těmi jejími snahami o to dokázat světu, že konečně už za něco stojí, se ztrácí láskyplná péče o zázrak v podobě miminka…

A to miminko má tak silné radary, že to všechno cítí a nic a nikdo ho neoklame…. ono cítí, že nejde vlastně vůbec o něj, ale o ty ostatní, o jejich traumata….. a tak začne plakat… nejprve slzičky, ale to se matce ani jejímu okolí nelíbí, začne tlak na to, aby dítě nebrečelo… to nám není příjemné když brečíš! Dáme ti něco na uklidnění.. tak už buď hodný… tak tě nakrmíme… hlavně už nebreč…. a když ty tlaky trvají déle, co má chudák miminko dělat? ..Najde řešení: pláč se začne projevovat v rýmě… ale protože matka nechce dítě s rýmou, které se budí, nenechá ji spát, nemůže s ním ven, aby ukázala krásný kočárek….. dá mu ve své nevědomé krutosti léky. Ty určitě zaberou!!! …A miminko místo toho, aby dostalo lásku, láskyplné objetí matčiny náruče,  klidné, něžné, trpělivé,ve které usne a cítí bezpečí,dostane kapičky a je odloženo do postýlky aby už rychle spalo a ráno se probudilo bez rýmy…. smutný příběh….

A miminko to sice přežije, jako již tolik miminek před ním, ale jeho paměť, ta nevědomá si to uchová pěkně do dalších let života. A tak rosteme a podobné krutosti zažíváme i v předškolním a školním věku a z nevědomé části paměti se nám vynořuje řešení: místo toho, abych nepříznivou situaci řešil například tím, že sdělím rodičům, okolí, že se mi nelíbí, jak se ke mě chovají, do čeho mě nutí, jak mě manipulují,  jak mají tisíce podmínek , které musím plnit, abych byl pro ně přijatelný….onemocním!!!!

A třeba mi je už čtyřicet, nejsem spokojený v zaměstnání,  nenaplňuje mě, mám pocit marnosti, ale v rámci svých programů z dětství situaci vyřeším nemocí, místo abych práci změnil a hledal to, co by mě činilo šťastným, naplněným…….mám totiž strach projevit se jinak, než ode mě je očekáváno….

A tak to děláme po celý život. K ničemu to sice není, jen tím ztrácíme energii a stojíme na místě, ale dělají to tak skoro všichni, je to tak normální, tak v tom jedeme také…

Co se tak zamyslet, proč mám tyhle tělesné potíže, proč trpím touto nemocí, proč nehledám v sobě skutečně to, co by dávalo mému životu smysl, proč se honím za tím nebo za tím, proč mi tolik záleží na mínění okolí, proč nevyjadřuji své pocity, potřeby, touhy a přání. Možná proto, že už si ani nepřipustím, že bych mohl nějaké touhy, přání a pocity mít, natož je vyjadřovat. Ale mám své nemoce……