Nemoc, tedy fyzická nemoc obnáší vždy nějaké omezení, obtíže v prožívání, strachy, ale také například pozornost a péči našeho okolí o nás nemocné…… není nemoc vlastně pouze nevědomým náhradním řešením nějaké situace, která nám není příjemná, ve které se cítíme bezradní, nemilovaní ?
Představme si dítě, které je několik prvních let svého života v péči matky…. celé dny je s matkou, ta ho neustále sleduje, možná že spíše kontroluje, opečovává, nebo možná spíše manipuluje, neustále ho hodnotí, aniž by si to uvědomovala: to jsi ale šikovný chlapeček, hočička… teď jsi to hezky udělal, udělala,…. tohle nesmíš dělat! to je ošklivé!… jakto že jsi se počůral? velcí kluci jako ty si přece nepočůrávají…. jakto že sis zašpinila ty krásné nové bílé punčocháčky? já chudák je zase budu muset vyprat!!!…….. jez teď tohle ,je to zdravé a já to uvařila!! … spi protože jsem za celý den s tebou už unavená!!!….. seď tady a hrej si s tímhle!!!! nechci tě, jsi ošklivý, ošklivá, zlobivý, zlobivá!!!
Je to vlastně takový jeden nekonečný horor už od útlého dětství, co dítě prožívá….. Ale ti, kdo se o něj starají to vůbec netuší, jak jsou vlastně krutí a bezcitní…. oni to přece myslí dobře, to je normální výchova!… s nimi také tak jednali a vyrostli z nich přece úspěšní slušní lidé……
Možná úspěšní, z nějakého úhlu pohledu…. možná slušní, z nějakého úhlu pohledu…. aale pěkně traumatizovaní!!!!…oni také přece měli ty normální dětské nemoci… rýmu, nosohltany, angíny, průdušky, spalničky, neštovice, některé ani ne, protože proti nim se přece dnes očkuje….. to jsou vymoženosti……. prostě vzali na vědomí, že normální je být nemocný, tím si zkrátka prochází všichni….
No, oni ti všichni totiž procházeli také tím hororem, jimž je péče a výchova….. následně potom povinné vzdělávání a začleňování do společnosti…… a abychom byli přijati tou společností, nějakou fiktivní entitou, která má svá krutá a bezcitná pravidla pro okleštěnou, marnou existenci v honbě za něčím, co vlastně vůbec není pro náš život důležité….tak to prostě tak žijeme také…. a zapomínáme na to, že bychom mohli žít svobodně, přirozeně, bez neustálé manipulace a vydírání, obviňování, strachů a nočních můr, zda jsme si již zaplatili pojištění všeho co jde peněnzi pojistit….
Ale vraťme se k nemoci jako náhradnímu řešení. Používáme to všichni, přijdeme na to, že to funguje velmi brzy.. prakticky již jako miminka…. cítím veliký tlak matky na sebe, tedy tlak energetický: matka při svém nízkém vědomí vlastní hodnoty přivedla na svět mě, miminko a bláhově si myslí, že teď je její hodnota větší. Má zásluhy!! Odnosila a porodila dítě a to se ve společnosti hodnotí….. ale aby její hodnocení bylo ještě větší / tedy jen domnělé/ musí působit jako vzorná matka…. její dítě musí být čisté, hezky oblečené, podle poslední módy, musí ho kojit tak dlouho, jak je zrovna v danou dobu správné,…. musí s ním dělat ty věci, které se považují v dané době za správné, a pod těmi jejími snahami o to dokázat světu, že konečně už za něco stojí, se ztrácí láskyplná péče o zázrak v podobě miminka…
A to miminko má tak silné radary, že to všechno cítí a nic a nikdo ho neoklame…. ono cítí, že nejde vlastně vůbec o něj, ale o ty ostatní, o jejich traumata….. a tak začne plakat… nejprve slzičky, ale to se matce ani jejímu okolí nelíbí, začne tlak na to, aby dítě nebrečelo… to nám není příjemné když brečíš! Dáme ti něco na uklidnění.. tak už buď hodný… tak tě nakrmíme… hlavně už nebreč…. a když ty tlaky trvají déle, co má chudák miminko dělat? ..Najde řešení: pláč se začne projevovat v rýmě… ale protože matka nechce dítě s rýmou, které se budí, nenechá ji spát, nemůže s ním ven, aby ukázala krásný kočárek….. dá mu ve své nevědomé krutosti léky. Ty určitě zaberou!!! …A miminko místo toho, aby dostalo lásku, láskyplné objetí matčiny náruče, klidné, něžné, trpělivé,ve které usne a cítí bezpečí,dostane kapičky a je odloženo do postýlky aby už rychle spalo a ráno se probudilo bez rýmy…. smutný příběh….
A miminko to sice přežije, jako již tolik miminek před ním, ale jeho paměť, ta nevědomá si to uchová pěkně do dalších let života. A tak rosteme a podobné krutosti zažíváme i v předškolním a školním věku a z nevědomé části paměti se nám vynořuje řešení: místo toho, abych nepříznivou situaci řešil například tím, že sdělím rodičům, okolí, že se mi nelíbí, jak se ke mě chovají, do čeho mě nutí, jak mě manipulují, jak mají tisíce podmínek , které musím plnit, abych byl pro ně přijatelný….onemocním!!!!
A třeba mi je už čtyřicet, nejsem spokojený v zaměstnání, nenaplňuje mě, mám pocit marnosti, ale v rámci svých programů z dětství situaci vyřeším nemocí, místo abych práci změnil a hledal to, co by mě činilo šťastným, naplněným…….mám totiž strach projevit se jinak, než ode mě je očekáváno….
A tak to děláme po celý život. K ničemu to sice není, jen tím ztrácíme energii a stojíme na místě, ale dělají to tak skoro všichni, je to tak normální, tak v tom jedeme také…
Co se tak zamyslet, proč mám tyhle tělesné potíže, proč trpím touto nemocí, proč nehledám v sobě skutečně to, co by dávalo mému životu smysl, proč se honím za tím nebo za tím, proč mi tolik záleží na mínění okolí, proč nevyjadřuji své pocity, potřeby, touhy a přání. Možná proto, že už si ani nepřipustím, že bych mohl nějaké touhy, přání a pocity mít, natož je vyjadřovat. Ale mám své nemoce……