Řeknete si: divný titulek článku….

Možná divný titulek, ale ještě divnější podle mě je, že si necháváme krást Vánoce a celý Advent.

Kdo a jak nám je krade?

Přece to, jak se každým rokem prodlužuje  a zesiluje „marketink Vánoc“.

Reklama na  vánoční nákupy a přípravy Vánoc na nás útočí  již od října. Vánoční výzdoba nákupních center a obchodů je v plné kráse již od samého začátku listopadu.

Copak všichni zapoměli, že je nějaký Advent? Že terpve Adventem začínají přípravy na Vánoce?

A že přípravy na Vánoce není zběsilé nakupování dárků a potravin, abychom se zahltili věcmi a jídlem? Když vezmeme tradici Vánoc z křesťanského hlediska, je to oslava narození dítěte v Betlémě, dítěte, které přišlo na svět, aby nám zvěstovalo poselství Světla a Lásky!

Ne poselství co největšího finančího  zisku  na straně jedné a na straně druhé hodiny strávené  lítáním po nákupech, plněním lednic, které vyvrcholí úžasem  nad hromadami dárků u stromečku. Po tom, co jsme se přejedli  při štedrovečerní večeři.

Z hlediska předkřesťanského je to oslava  zimního Slunovratu, tedy pomalého  návratu Světla, přemožitele tmy a chaosu, oslava života spojená se zapálením ohně, u kterého se sedělo celou noc, protože nesměl zhasnout až do svítání. Tak se zajistilo, aby tma a chaos byly přemoženy světlem. 

Tato nejdelší noc v roce měla kouzelnou moc. Země se otevírala, aby vydala těm, kdož jsou „čistí“ své poklady. Věštila se budoucnost, svobodné dívky mohly zahlédnout ve vodě ve studni svého nastávajícího. I pro nás dnes může být tato noc kouzelná! 

S Vánoci a zimním Slunovratem je spojeno mnoho tradic a rituálů.

Co kdybychom trochu méně běhali po nákupech, trochu méně uklízeli své byty a domy a více si uklidili sami v sobě, zklidnili se, ztišili, uvědomili si, že jsme součástí něčeho neopakovatelného, něčeho, co nemusíme ničit svojí nemocnou touhou co nejvíce získat, urvat pro sebe, co nejvíce spotřebovat…

Co když si naopak zkusíme uvědomit, za co všechno můžeme být vděční, nejen materiálně, ale také ve vztazích, nejen k lidem kolem sebe ale také k přírodě a všemu živému, co tu s námi na naší Zemi přebývá!

Přeji Vám, aby Vy jste nebyli těmi, kterým Vánoce a Advent ukradnou! Máme to ve svých rukách! Amen

ASi se mnou budete souhlasit, že když máme dobrou náladu, když jsme spokojení, radostní, cítíme i fyzicky dobře. Mysl a pocity ovlivňují náš stav fyzický. A všichni máme zkušenosti, že náš fyzický stav ovlivňuje naše pocity a mysl. A to přímo a významně. Když nás něco bolí, jsme nemocní, většinou to naši náladu spíše zkazí, než zlepší.

A my můžeme aktivně ovlivňovat skrze své tělo a vlastní vůli naši náladu, pocity i mysl.

 Zcela jednoduše třeba tímto příjemným nenáročným cvičením:

Posadím se někde na příjemném klidném místě, nejlépe v přírodě, ale jde to i v místnosti. Důležité, alespoň pro začátky, aby tam kromě mě, nikdo jiný nebyl. Nebudu dělat žádné tajné rituály, ale potřebuji, aby mě nic a nikdo nevyrušoval.

Tak tedy sedím, nejlépe ve zkřižmém sedu, tak, abych měla napřímenou páteř a byla uvolněná. Ruce si mohu položit na kolena.

Začnu se zavřenýma očima a vědomě vytahuji koutky úst nahoru. Prakticky fyzicky dělám to, co se děje když se usmívám. Nedělám to křečovitě, ale pěkně volně.

Chvilku s vytaženými koutky zůstanu a sleduji jak se cítím. Několikrát to zopakuji.

Potom mohu toto cvičení provádět i s otevřenýma očima a opět několikrát opakuji.

Třetí fáze je, že toto cvičení dělám před zrcadlem a dívám se na sebe.

Tyto tři fáze mohu cvičit najednou, pěkně po sobě, nebo i je oddělit a někdy prostě se zavřenýma očima, jindy zase s otevřenýma, a když budu mít chuť, tak i před zrcadlem. 

Zcela jistě se dostanete do pocitu, že když toto cvičíte, vaše nálada se zlepšuje, poci’tuje více radosti a jste celkově spokojenější. A jako bonus se po určité době cvičení dostaví schopnost rychleji se vracet do klidu a radosti z nepříjemných, zátěžových situací a tím nepřicházet zbytečně o energii psychickou i fyzickou.

Zkuste to! Já to dělám roky. A baví mě to….

Ano, myslím to vážně!

Začít se otužovat můžeme hned teď. Aktuálně je začátek září, tedy venkovní teploty již klesly ke 20 stupňům, v noci k deseti stupňům, voda v rybnícíh, jezerech a nádržích se krásně ochladila. Přitom ještě není zima, kdy se choulíme do svetrů a bund, nebo u kamen, a vůbec se nám nechce z toho teplíčka vystoupit do chladu venku, natož se nořit do ledové vody!

Nádhera! Stačí jen tak nalehko, v tričku s ručníkem přes rameno zajít k třeba k rybníku a pomalu vklouznout do vody. Ještě není ledová, nemusíme nijak řešit velké osvěžování a zvykání si na chlad venkovního vzduchu a  vody, dá se krásně plavat aniž bychom mrzli. Po vynoření z vody se stačí pořádně vyfrotírovat a vklouznout opět do trička, do tepláků a plni svěží energie se můžeme ještě jít projít nebo lehce proběhnout.

Velkým bunusem nám bude, že v tomto období již budeme u vody i ve vodě s největší pravděpodobností sami. Užijeme si nádherného klidu, který znásobí požitek z plavání, z otužování.

Když se vlastně nepřestaneme koupat venku, myslím tím s koncem prázdnin a horkých letní dní,když přemůžeme vlastní pohodlnost a nechuť vylézt do počasí přicházejícího podzimu, bude nám velikou odměnou následné zimní noření do už  zcela ledové vody, báječné pocity a utužení zdraví a také vlastní vůle! Věřte mi, neteoretizuji! Dělám to tak již několik let!  Aloha!

Žijeme dnes tak, že spojení se Zemí máme minimální, jsme obklopeni zdmi, chodíme po betonu a asfaltu, jezdíme auty, létáme letadly, nosíme boty, a oblečení, většinu času trávíme uvnitř a venku trávíme minimum času. Nedostatek času trávený venku, kde jsme v přímém kontaktu s přírodou, se Zemí nám přináší také nedostatek „zemské energie“, která je pro nás velice důležitá, prospěšná. Společenstva lidí, která ještě dnes žijí převážně venku, obydlí mají otevřená, prostá, chodí převážně bosi, sedí na zemi a spí na lehkých lůžkách nebo kůžích, jsou vlastně v neustálém kontaktu se Zemí, „zemskou energii přijímají automaticky. Jejich život je jednoduchý, nikoliv ale primitvní . Mají schopnosti i znalosti, které my nedokážeme vůbec obsáhnout, ani si představit. Mezi těmito lidmi se prkticky nevyskytují tak zvané civilizační nemoci, které právě přinesl „moderní komplikovaný“ a v určitém smyslu lenivý způsob života v materiálně vyspělých oblastech, kterých je v současném světě převaha. 

Asi řeknete, že návrat k tomuto jednoduchému a podle mě přirozenějšímu  životu není možný. Asi ne, rozhodně ne nějak většinově a rychle. Uvidíme, co přinese další vývoj.

Co tedy můžeme my, lidé žijící zde, dělat pro to, abychom spojení se Zemí, tedy i čerpání „zemské energie“ zlepšili? Můžeme dělat mnoho jednoduchých kroků k tomuto. například častěji odkládat obuv a chodit bosi. Ovšem ne po asfaltu, betonu, ve městech, ale při procházce přírodou si boty sundávat a alespoň část cesty jít bosi. Zprvu to pro nás bude trošku jako chůze malé mořské víly, když si vyprosila nohy jako člověk…. bodání, bolest, strach z toho, abychom si něco nevrazili do nohou nás určitě bude zpočátku provázet. Ale když vytrváme, zjistíme, že chodidla si zvykla na přirozený povrch, kterým je lesní cesta, louka, kamínky, písek nebo mech a jehličí v lese. Bosá chůze nám přinese i zcela přirozenou masáž chodidel, ale také nám pomůže lépe držet tělo, být přirozeně vzpřímění a pohybovat se ladně a jemně. Celé tělo reaguje na nášlap nohy při jednotlivém kroku, pocítí to nejen velké klouby nohou – kolena, kyčle, ale i pánev a celá páteř a ramena. Bosou chůzí jsme pružnější a odolnější. Bosá chůze nás napojuje přímo na matku Zemi, tak jako stromy, rostliny, tráva, jsou spojené svými kořeny a matkou Zemí, tak i my, skrze nášlap bosých chodidel se zakořeňujeme a napojujeme se přímo na zdroje energie, kterou nám matka Země dává Darem, pokud o ty Dary stojíme a otevřeme se jejich přijímání.

Pokud v rámci pobytu v přírodě k bosé chůzi přidáme ještě koupel v rybníce, jezeře, v přehradě, nebo se alespoň smočíme v řece, uzemění ještě umocníme. 

A nemusíme bosé chození a koupání v přírodě omezovat pouze na období léta a teplých dní. Boty můžeme sundávat po celý rok, postupně si zvykat  na bosou chůzi i v chladnějším období, přirozeně i v zimě. Taková chůze bosýma nohama ve sněhu je úžasný životabudič! A svléknout se a lehnout si alespoň na několik vteřin do sněhu je báječné. Postupným otužováním můžeme do svého života přidat i celoroční koupání venku. Když si vysekáte díru do ledu, abyste se potom ponořili do ledové vody, užijete si hodně adrenalinu odvahy i radosti!

Bosá chůze, častý pobyt venku v  přírodě, otužování a celoroční koupání venku skutečně člověka posiluje, vyrovnává a navrací blíže k matce Zemi. Oddaluje ho na druhé straně od nemocí těla a posiluje psychickou odolnost. 

Léto pomalu končí, máme krásný prostor k tomu začít chodit bosi, otužovat se a připravovat se na to, že ani podzim a zima pro nás nebudou obdobím, které budeme trávit převážně uvnitř a v botách.

A můžeme spojení se Zemí obnovovat také symbolicky, třeba tím, že se postavíme bosi na zem, zavřeme oči, lehce uvolníme kolena tak, aby nebyla propnutá ale ani v podřepu, ruce necháme volně viset podél těla a zkusíme si představit a následně třeba i procítit, jakoby nám z chodidel vyrůstaly kořínky a ty se krásně prorůstaly do země. A chvilku tak setrváme, a uzemění probíhá. Ukončíme  vydatným výdechem.

Rok 2019 bude podle mě zajímavý, nejen tím, že nás bude stavět do situací, kdy budeme mít příležitost skutečně se zaměřovat na  vlastní prožitky, ale bude nás navíc učit, abychom se zbytečně nezabývali výsledky toho co děláme, ale více si právě užívali tu cestu k nim….. Abychom se zbytečně neutápěli v teoretickém plánování omezeném „rozumem“, ale více si užívali toho, co skutečně prožíváme a když budeme to, co děláme dělat opravdu v plném nasazení, ať je to třeba obyčejné mytí nádobí, krájení cibule, věšení prádla nebo zalévání květin….budeme plně přítomni ve vlastním životě, nebudeme přicházet zbytečně o energii, budeme svěží a spokojení.

Protože jediné, co je opravdu skutečné v daný okamžik, je to, co právě děláme, bez ohledu na to, jak je to oceňováno penězi, společensky, intelektuálně…… 

Proto, když se budeme učit zaměřovat se na ty drobné zdánlivě bezvýznamné činnosti, budeme je dělat zároveň uvolnění, koncentrovaní, bez očekávání výsledků pochvaly a zisku, budeme opravdu prožívat „duchovně“ svůj vlastní život.

Právě tento rok nás bude učit, abychom vše co víme, prakticky dělali, abychom všechny vědomosti a znalosti vnášeli do života. Všechno, co víme, o čem přemýšlíme, co čteme, posloucháme a neuplatňujeme to v každodenních činnostech je zbytečný balast, který nás vlastně omezuje.

Duchovní postup je jen to, co děláme v běžném životě. To, co se dozvíme, nebo naučíme na nějakém „duchovním semináři“ je skutečně duchovní jen když to dokážeme ulatňovat v běžných situacích. Jinak je to plýtvání časem, energií, je to vlastně útěk a ne duchovní postup.

Učit se být opravdoví, pokorní, bez zbytečného patosu a potřeby hodnocení to bude úkolem tohoto roku.

Cokoliv nám život přinese bychom měli uchopit jako výzvu a možnost prožitku, byť by to nebylo z okamžitého úhlu pohledu zrovna příjemné.

Měli bychom se učit rozlišovat, kdo jen tlachá a staví se do pozice „učitele“, byť jeho běžný život není naplněn skromnými skutky a pokorou a kdo jde opravdu duchovní cestou byť se do role učitele nestaví, staví ho do ní Život sám. Nemusíme se bát, že to nerozlišíme, pokud budeme sledovat činy a ne pouhá slova, poznáme člověka s otevřeným Srdcem i myslí, který nepotřebuje nikoho manipulovat a ovlivňovat, který prostě duchovní skutečně je.

Takový bude cítím to, rok 2019. Přeji Vám kéž ho prožijete tak, že se skutečně obohatíte! Aloha!

Téma života a smrti většinou vytěsňujeme… naše kultura si s tím nějak neví rady… jako pštrosi strkají hlavu do písku ti, kdo jsou „nevěřící“ i ti kdo jsou „věřící“…. 

Narození člověka…. oslavujeme! Jsme šťastni, když se narodí nový človíček… ale vůbec si neuvědomujeme, nebo nechceme uvědomit, že v tom okamžiku spěje náš život ke smrti…

Smrt není tragická, nevytěsníme ji, nezrušíme….. je součástí našeho života ať to chceme přijmout či nikoliv..Jen by mělo být člověku pomoženo, aby netrpěl ani fyzicky ani psychicky když umírá…..

Je to jako dva body na jedné úsečce: bod jeden: narození člověka… bod druhý: smrt člověka…

Už od dětství mě téma smrti přitahovalo… ne, nejsem morbidní ani úplný blázen… mysteruim života a smrti je největší mysterium myslím… má obrovský náboj, je v něm skryto plno tajemství a když se je snažíme odhalit, nacházíme veliký prostor pro poznání… života, tedy i smrti, smyslu našeho výskytu na Zemi, sebepoznání…… je to úžasné!

Ve svém životě –  nejsem pouhý teoretik…- se smrtí se setkávám od dětství.. ostatně to každý… Já jsem se od dětství, když někdo z blízkých zemřel vždycky ptala co to je to umření, co to je ta smrt, co je nebo co není po smrti…  jedna babička byla katolička, ta mě dávala ruku na pusu a říkala: pojď půjdeme do kostela zapálit svíčku, pojď půjdeme na hřbitov dát kytky… ale na tohle se neptej….

Druhá babička byla bez vyznání…. ty mi říkala: pojď, půjdeme si zacvičit, to tě takové myšlenky přejdou….

Rodiče ti mi svorně říkali: proč přemýšlíš o takových věcech? …kde jsi na to přišla?….. jsi divná…

Nejprve jsem tím trpěla, potom jsem si řekla: na to musím přijít sama! Když to všichni popírají, tak to musí být hodně zajímavé téma!

A četla jsem, dívala jsem se na obrazy, na fotky, na filmy… představovala jsem si všechno momžné i nemožné, tápala jsem, někdy nějaká odpověď přišla a vzápětí ji další poznatek nebo něčí názor popřel….. 

Velké poznání přišlo asi nejprve když umírala moje babička, sportovkyně, báječný člověk, byla ještě docela „mladá“…. a moc mi chyběla když zemřela…. ale něco se stalo….. po její smrti se začala objevovat na místě, kde často sedávala a kouřila, sledovala co se kolem děje.. tak nějak klidně, fatálně…. prostě tam byla i když nebyla… a já neměla vidiny, halucinace ani obscese….. a mě docházelo, že i když člověk  ztratí po smrti tělo,,, něco z něho zůstává.. nějaká podstata…. a ta je asi věčná…..

Nicmémě, vyčerpávající odpověď jsem nedostala… přemýšlela, četla, pátrala jsem dále… prožila jsem umírání dalších blízkých, pomáhala jsem mnoha lidem vyrovnat se s vlastním umíráním i lidem, kterým někdo blízký umíral, nějak jsem se s tou smrtí naučila žít a tím, že jsem ji pochopila, přijala, jsem dostala Dar pomoci se s ní vyrovnat i druhým….

Proto připravuji seminář na téma Mysterium života a smrti již na letošní říjen.

Včas oznámím termín.