Myslím si, že většina lidí má za to, že strach je normální součástí našeho života. Někdy dokonce strach vyhledáváme, i když nepřímo, třeba tím, že sledujeme filmy, při kterých se bojíme. A tento strach, který si dobrovolně volíme jejich sledováním je nám vlastně příjemný, jinak bychom se na filmy s takovou tématikou nedívali. Jindy zkoušíme prožívat strach třeba při provozování adrenalinových sportů, na moderních pouťových atrakcích, lezením na skály a hory, sjížděním nebezpečných terénů na kole, ….Proč nás přitahuje strach jako zábava. Asi nás to baví zažívat pocit strachu, nebezpečí, ohrožení. Ano, baví nás to v tom případě, že si to sami určíme, dokonce si za to zaplatíme. A když to skončí a nám se nic nestane, máme pocit, že jsme o něco bohatší, co se týče zážitků, že jsme sobě a okolí dokázali, co zvládneme, co vydržíme. Naroste nám tímto způsobem vlastně sebehodnocení.
Proč potřebujeme zažívat něco, aby nám narostlo sebehodnocení? Asi proto, že vlastně naše sebehodnocení je nízké. Nízké je proto, že se hodnotíme skrze to, jak nás hodnotí naše okolí. Málokdo si to ale připustíme, my to totiž vůbec nevíme, že máme nízké sebehodnocení, že se naše sebehodnocení odvíjí od toho, jak nás hodnotí okolí. Začíná to v ranném dětství, kdy nám naše milující maminka začne říkat, jak jsme šikovní,jak jsme se pěkně napapali, jak jsme pěkně šli na nočník, místo toho abychom to udělali do plínky……….potom začneme chodit do školy a tady se náš problém se sebehodnocením prohlubuje: naše výkony jsou hodnoceny, známkami…. pokud dostaneme jedničku, přijde pochvala, možná i odměna…. ale tato pochvala, přestože nám je příjemná, zaseje semínko strachu: příště, nebudeli jednička, ale třeba čtyřka, nejen že nebude pochvala, ale přijde pokárání, trest, zákaz,…..moje hodnocení půjde dolů. A tady je kámen úrazu, náš mozek je dokonalý počítač, vše si ukládá a potom to projektuje, když nastane podobná situace. My to sice zdánlivě zapomeneme, ale v naší mysli je smutek, zklamání, strach navždy uložen.
Jak se vytváří naše sebehodnocení,? Vytváří se srkze to, jak nás vnímá a přijímá naše okolí, nejdříve naši rodiče, ti kdo nás od narození formují. Ano, formují. Narodíme se každý s určitými dannostmi po stránce fyzické, intelektuální, povahové, energetické. Ale zásadní vliv na to, jaká se z nás stane osobnost mají rodiče. Oni svými postoji,svým vyzařováním vtiskují do naší mysli naše sebehodnocení. Jsem přesvědčena, že od sebehodnocení se odvíjí vše ostatní, co se týká přístupů člověka k životu, k druhým lidem.
Jakmile mi rodiče nevloží svými postoji, chováním, vyzařováním pocit vlastní hodnoty, jako lidské bytosti, budu mít sebehodnocení nízké. Nezvýší ho ani výborné výsledky ve škole, získání akademického titulu, vysokého postu v politice, či nabytí obrovského materiálního bohatství, ani sláva a úspěch. Protože mi rodiče nevtiskli pocit sebepřijetí, sebehodnocení jako dokonalé lidské bytosti, která je dokonalá svou podstatou, ne svými výkony a úspěchy….která je v rovnosti se všemi lidskými bytostmi, které žili, žijí a žít budou. Pokud moji rodiče ale vnímají sebe jako dokonalé lidské bytosti, nemohou to předat mě. Proč? Nic co nemám v sobě, nemohu přenést, vyzářit na nikoho jiného. Jen to co skutečně mám hluboko uvnitř sebe, v srdci, v duši, to přenáším na okolí. Nic na tom nemění, že si to neuvědomuji, že jsem v zajetí omylu, že já jsou moje tituly, výkony, majetky…. já jsem lidská bytost. Moje skutky a výkony jsou jen moje skutky a výkony, ne já. Naučit se oddělovat sebe, jako dokonalou lidskou bytost od svých skutků a výkonů je cesta k přijetí ostatních lidských bytostí jako sobě rovných. To je cesta k vyrovnanému spokojenému životu beze strachu a zklamání ze sebe a z ostatních.