Vše, co probíhá během roku v přírodě, odehrává se také v lidském životě.
Dětství a mládí ovlivňuje energie Rafaela, v době pohlavního dospívání se i do astrálního těla dostává plodivá energie , v létě se rozhořívá plamen vášnivosti. Můžeme se učit ovládat vlastní pudovost, prožívat ji, ale nenechat se jí ovládat… a tak rozšiřovat prostor čisté lásky. V mládí to člověka pudí k co nejvíce a co k nejsilnějším zážitkům, které budou silně emočně zabarveny. Období nadšení a zklamání se střídají, potřeba silných dojmů a dobrodružství je logická.
Přechod z mládí do zralého věku může být pro člověka hledajícího velmi silným a přínosným obdobím, pokud se vydává na cestu k sebepoznání, poznávání širších souvislotí života. Může ale toto období prožít jako období prázdnoty, nudy, života ve vyjetých koljích steretypu, spojené se ztrátou iluzí a tím i podléhání skepsi a k psychickým potížím.
Aby se člověk nedostal v období přechodu od mládí ke zralosti do vlastní pasti, je třeba, aby šel cestou hledání umírněnosti ve všech oblastech, aby poznával své emoce a učil se je usměrňovat, aby pěstoval duševní hygienu a nepodléhal okolí, které toto nedělá.
Protože v období životního podzima člověk sklízí vše co za období svého životního jara a léta zasel a obdělával…. nejen svými činy, ale také pocity a myšlenkami, měli bychom se již jako děti učit určité umírněnosti, nikoliv askezi a sebepotlačování…. v tom by nám měli být učiteli především rodiče a širší rodina. Období životního podzima je spojeno také s tím, že člověk ztrácí fyzickou energii plození a ta se přetváří v potenciál duchovní a duševní energie.
Je logické, že zhruba na vrcholu života: mezi 35. a 42. rokem života člověk dochází k otázkám existencionálním: proč tu jsem, co tu dělám, jaký je účel života, lidstva, světa, vesmíru…. pokud nenachází odpovědi, dochází často k pocitům marnosti a beznaděje, to se může projevit bezuzdným rádoby užíváním si života, tam se posiluje naše nižší já, pudovost, ego….Kolem 40. roku života by se člověk měl definitivně postavit na vlastní nohy, umět se postavit sám za sebe, měl by mít vytvořený žebříček hodnot, měl by mít v sobě určitý řád, který mu pomůže projít křižovatkami života.
V prvních 7 letech života člověka se vyvíjí především tělo fyzické, do 14 let tělo éterické, do 21let tělo astrální. Potom člověk nabývá svého skutečného Já, stává se dospělým. Od 21let člověk intenzivně prožívá vnější dojmy, silně na ně reaguje. Mezi 28. a 35. rokem života se rozvíjí nejvíce rozumová část osobnosti, člověk získává mnoho informací u či se s nimi nakládat. Od 35 do 42 let se pak rozvíjí především jeho Vědomí… to znamená, že člověk by měl růst duchovně, vědomě prožívat sebe a vše, co se mu přihodí, co prožívá. Po 42. roce života by měl člověk již skutečně poznávat vlastní Já, nechávat se jím vést, nikoliv emocemi a nižším, pudovým já. Mezi 49. a 56. rokem života nás život vede k většímu produchovnění, k moudrosti, k většímu žití ve Vědomí. Od 56. do 63. roku života by člověk již měl vytvářet opravdové základy „duchovního žití“… opadávání fyzických sil využívat k posilování sil duševních a ducovních.
Tedy prvních 21 let se vyvíjí nejvíce tělo, od 21 do 24 let duše, od 42let probíhá rozvoj duchovní.
Pudové síly jsou nejsilnější na jaře a v létě… tedy v období dětství a mládí. Duchovní síly nastupují na podzim a zimě… tedy kolem 40. roku života.
Květ je symbolem dobrých předsevzetí a ideálů, plod je smybolem životního díla, kde se ideál stavá činem.
Člověk, který žije jen na úrovni materiálního života, prožívá jarní touhu, letní sílu a podzimní skleslost pouze podvědomě, jeho život probíhá nevědomě, jeho karma jej silně ovlivňuje a on je pod jejím vlekem, často se zamotává do stejných či podobných situací, nedokáže se z nich poučit a tak přichází i sílu fyzickou, citovou i duševní. Jakoby se stále zamotával do karmické pavučiny, občas se z ní dostal ven, ale vzápětí se do další opět zamotává.
Člověk, který se vydal na duchovní cestu, se vědomě poznává, rozvíjí, využívá své životní síly k učení se moudrosti myšlení i řeči, rozváženýmu jednání, k citlivosti, ke skutečné lásce. Dokáže být sebekritický, ale současně v d§věře v sebe a ve své schopnosti měnit se. Dokáže se kontrolovat, ale nepotlačovat se a neodmítat radosti života. Jde cestou vlastního zasvěcování se Dobru a Lásce. Potkává se s dalšími, kteří jdou touto cestou a výměnou zkušensotí a prožitků se vzájemně obohacují. Žije aktivně, vědomě a plně. Nenechá se pasivně unášet davovými pudy, zvyklostmi a vzorci.
