V březnu pozor na žlučník, celkově na zažívací ústrojí. Je dobré podpořit zásaditost organizmu pitím pramenité vody, do které přidáme lžičku solanky/ nasyceného solného roztoku/, zvýšit podíl zásaditých potravin: zelenina, pšenice, zelený čaj….a neutrálních: banány, jablka. Vše co jíme řádně kousáme a sliníme, tím připravujeme potravu pro lehčí práci zažívacího ústrojí a předcházíme překyselení. Je dobré snížit pití kávy, neboť kofein bere energii ledvinám. Je dobré harmonizovat 3. čakru, která souvisí s naším vědomím vlastní hodnoty, učit se zbavovat strachu, hněvu, zloby, pocitů viny. Brát zodpovědnost za svůj život a učit se život si tvořit, ne se nechat životem vláčet v roli oběti. Učit se udržovat si v životě radost a spokojenost. Těšit se z maličkostí a dělat radost sobě i druhým. Hezký příchod jara….
Jak vnímat naše nemoci – příběh třetí
V lidském životě jsou určité etapy, mezníky. Jedním z takových mezníků je nástup dítěte do školky. Dítě ve věku 4 let je připravené trávit určitý čas v kolektivu vrstevníků, získávat nové podněty, navazovat nové kontakty, učit se nacházet místo v kolektivu.
Kdysi nebyly školky, rodina víceméně trávila čas spolu, otec například pracoval na poli, matka obstarávala domácnost, připravovala jídlo a s dětmi ho nosila pracujícímu otci na pole. Děti viděli svého otce pracovat, byly přímo u toho, když přestal obdělávat pole, poobědval to samé co oni, mohli s ním promluvit, proběhnout se kolem něho, větší děti obstarávaly ty menší, zároveň jim předávaly určité dovednosti a tak rodina byla více v kontaktu, vnímala přítomnost dalších členů rodiny a vše bylo více osobní. Dnes děti často ani nevidí otce odcházet do práce, to co dělá v zaměstnání si těžko dovedou představit, sourozenci často nevyrůstají spolu, protože maminka dá starší dítě do školky, aby měla větší pohodu na miminko. Tak se vlastně vytváří určité trauma oddělenosti, osamělosti, to, co kdysi předávala dětem rodina, dnes supluje profesionální odborná práce učitelek ve školce. Určitě to má svoje pozitiva, ale vzhledem k vytváření vazeb mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci to není ten nejlepší způsob.
Zde jeden příklad: mamince se narodilo miminko, tak, aby měla více klidu dala staršího syna , který samozřejmě vyžadoval pozornost a chtěl zabavit, do školky. Tam si pohraje s dětmi, naučí se spoustu nového a maminka se může věnovat miminku. A přišla mononukleóza. Dítě bylo muselo zůstat doma, potřebovalo péči, dietu, kontroly u lékaře….. a maminka byla nemocí přinucena se mu věnovat. A dokonce při jednom odběru krve malý prohlásil, že radši bude chodit na tu krev, než do školky. Maminka se divila, ráno se mu sice do školky moc nechtělo, ale odpoledne se vracel spokojený. Kde tedy vznikl problém? Malé dítě, když přijde sourozenec, je sice zvědavé na to nové, celé těhotenství ho rodiče i babičky „masírují“ jak to bude výborné, že bude mít sestřičku či bratříčka, se kterým si bude hrát…..ale domů přinesou něco malého, často to křičí, pořád se všichni okolo něho motají, jemu říkají: “ počkej, teď musím dát pít miminku,… nešahej na něj máš špinavé ruce,… teď si s tebou nemohu hrát, musím ho přebalit…“ A malé dítě si to přeloží: “ je tu někdo kdo mi bere pozornost, tedy lásku rodičů, je to můj sok, nelíbí se mi to, cítím se ohrožen, jsem sám….“ V tomto rozpoložení ho dají do školky, aby se ho defakto zbavili…. A přijde nemoc, ta přece donutí mamku, taťku, babičky….. aby si mě všímali, aby se mnou zabývali.
Určitě není řešením dítě mít jen doma, nezdravě se na něj upnout, vytvářet závislost….. ale pokud dá maminka starší dítě do školky když přijde domů miminko, je na problém zaděláno….navíc, pokud to udělá s pocitem “ alespoň se ho na půl dne zbavím“…. dítě to skutečně cítí jako ohrožení a velice mu to byť na nevědomé úrovni ubližuje. Nacházet ta nejlepší řešení navíc v dněšní velmi uspěchané době je těžké, ale mnohdy stačí, abychom si my dospělí představili, jak by nám asi bylo, kdybychom na místě našeho dítěte byli my sami, nezapomenout, že i my jsme byli dětmi. Není jednoduché být rodičem, dobrým rodičem, ale určitě jsou cesty jak vytvářet vřelé a láskyplné prostředí pro naše děti.
Jak vnímat naše nemoci – příběh druhý
Nemoc dítěte je odrazem stavu jednoho a druhého rodiče a zároveň jejich vztahu a jejich vzájemné komunikace. Čtyřletý chlapeček dostal dávivý kašel, dráždivý, nepříjemný kašel. Samozřejmě je rozumné použít bylinný sirup na odkašlávání, zajistit pitný režim, klid a věnovat dítěti péči a pozornost. Co bylo ale příčinou toho, že chlapec kašle tak, že se dusí, nemůže pořádně mluvit…. den předtím došlo k hádce jeho rodičů. Nastala situace, kdy se rodiče silně názorově střetli, vzájemně se obviňovali, vyčítali si, dokonce na sebe křičeli. Oba stáli nesmiřitelně na svém, nebyla cesta k dohodě, ani jeden nechtěl ustoupit, protože měli oba pocit, že kdyby ustoupili, měl by navrch ten druhý. Dítě toho bylo svědkem. Jeho dětská, čistá mysl, otevřené srdíčko si situaci přeložilo po svém: “ Je ohroženo moje bezpečí, necítím láskyplné prostředí rodiny, cítím se samo, bez opory, nemohu to ale nijak ovlivnit, jsem samo. Jsem malé dítě, nevím si s tou situací rady, nedokážu vyjádřit, že se mi to nelíbí, že mě to zraňuje. Dusím se tím strachem.“ A to se otisklo na jeho fyzickém těle dráždivým dusivým kašlem….
Samozřejmě nejlépe by bylo, takové situaci předejít, aby to dítě nemuselo zažít. Ale pokud by se nedorozumění rodičů neřešilo, oni by to jen nevyjadřovali slovně, ale uvnitř by stejně byl vztek, zloba, dítě by neoklamali. Ono by to pocítilo a na nevědomé úrovni by to zaznamelo jako stejné ohrožení. Východiskem tedy je uzdravování obou rodičů, hledání vnitřních příčin jejich nespokojenosti, jejich odstraňování a tím uzdravování jejich prožívání, jejich vztahů a tím také zmizí situace, které dítě traumatizují a způsobují jeho nemoci.
Jak vnímat naše nemoci – příběh první
Měli jsme před časem rodinné setkání. Bylo nás kolem stolu jako obvykle hodně. Povídali jsme, jedli a pili, bylo nám spolu hezky. Dlouho jsme se neviděli s jedním z mých bratrů, který pracuje a žije v zahraničí. Ale byla tu jedna věc. Druhý den jsem ráno brzy musela vstávat, jela jsem na seminář. Naše besedování se protáhlo do pozdních nočních hodin a já už bych nejraději odešla spát. Ale nedokázala jsem toto své přání projevit, odůvodňovala jsem si to tím, že bratr tu je po tak dlouhé době, zase odjede a ostatní ještě chtějí sedět,……tak jsem to vydržela, ale uvnitř jsem v sobě dusila vztek, že oni ještě nehodlají končit. Nakonec jsem šla spát pozdě a s pocitem vzteku na sebe, že jsem nedokázala říci co chci. Druhý den mě začal zlobit nosohltan, pálilo mě v krku, přišla rýma a vůbec mi nebylo dobře. Nemohlo mi být dobře. Neuměla jsem situaci vyřešit správnou komunikací se sebou ani s ostatními.
Tak jsem si uvařila čaj, lehla si a začala probírat, co jsem vlastně udělala špatně. Zaprvé jsem nedokázala projevit své přání: skončit besedování a jít spát. 2. Dusila jsem v sobě vztek na druhé….pořád by seděli a povídali i když já už to nechci. 3. Pod tím vším byl strach z toho, že když projevím své přání, budu za to od ostatních hodnocena negativně, vždyť jim zkazím sezení…4. Negativní hodnocení ostatních podvědomě pro mě znamená odmítnutí, projev toho, že mě nemají rádi.5. Nevážím si sama sebe, svých potřeb, nedokážu je projevit. To vše bylo pod mojí nemocí. To vše způsobilo, že můj organizmus reagoval jak reagoval, aby mi podal informaci, že něco v mém cítění, myšlení a konání není v pořádku. Tak jsem tyto všechny věci znovu ve své mysli prošla, uvědomila jsem si je, zjistila jsem, že příště mohu klidně projevit své přání, nabyla jsem důvěry v to, že to dokážu říct tak, abych druhé neobvinila ani neurazila a poděkovala jsem sama sobě a dané situaci za možnost posunout se v prožívání k souladu, tedy také ke zdraví a větší spokojenosti sama se sebou a tím i s druhými. Další den mi bylo o moc lépe a do tří dnů byly všechny příznaky nemoci pryč. A byl pryč i ten emoční blok.
Pokud bych si celou prožitou sitauci takto neuvědomila, nezpracovala ji, příště bych v podobné situaci reagovala stejně a tak by moje tělo muselo opět podat informaci o tom, že dělám něco špatně – prostřednictvím nemoci. A já se mám učit cítit svoji moc na svým životem a situacemi, které mi přináší, nežít oběť a tím pádem nemoci, ale žít pána svého života, tudíž toho, kdo si je vědom své ceny, své síly a své odpovědnosti za vše co žiji..
Jak můžeme vnímat naše nemoci – úvod
V našem materiálně vyspělém světě se nám žije z hlediska uspokojování fyzických, materiálních potřeb výborně. Přestože si mnohdy stěžujeme, že to či ono si nemůžeme pořídit, protože to je moc drahé, že někdo má větší dům, dražší auto a jezdí na exkluzívní dovolené a my máme „jen byt, obyčejné auto a dovolenou trávíme v tuzemsku“… nevíme co je hlad, skutečná nouze a existenční problémy. Ale toto všechno nás neuchrání od nemocí. Jak je možné, že trpíme nemocemi stejně, někdy možná více, než lidé žijící v oblastech, kde je materiální úroveň života nesrovnatelně nižší než u nás?
Co je to vlastně nemoc? Když odmyslíme předponu NE…zbyde základ MOC… moc, to je vlastně síla, to znamená být mocný, silný, mít vlastní moc…moc nad čím? Nad vlastním životem. Být si vědom své vlastní síly, tedy i zodpovědnosti za vlastní život. NEMOC znamená nemít moc, nemít sílu, nemít moc nad vlastním životem. Proč ale ztrácíme moc? Moc nad vlastním životem? Protože si jí v první řadě většinou nejsme vůbec vědomi. Od malička jsme připravováni na to, že někdo nebo něco určuje co a jak máme dělat, co je správné, tudíž oceněné a odměněné a za to nesprávné následuje pokárání, postih, odmítnutí. To jsou vzorce, které přejímáme od našich milujících rodičů, aniž by si to oni uvědomovali, protože to do nich otiskli jejich rodiče a tak se to táhne po mnoho generací, než to někdo zjistí a začne to měnit. A měnit to, je opravdu veliké úsilí, protože ty vzorce jsou do nás tak vryté, že je vlastně považujeme za svoji součást. Vlastně se s nimi ztotožňujeme. A měnit je, to znamená je opustit a nahradit je jiným vzorcem, zdravějším. Tím je vzorec : Já jsem mocný, silný, tvořím svůj život s plnou odpovědností za to co vytvořím a nikým a ničím si to nenechám zkazit.“ Neznamená to jít životem egoisiticky jako bagr, bez ohledu na potřeby a přání druhých. Znamená to být si vědom své hodnoty, svých potřeb a přání, být silný v tom, že to dokážu realizovat, ale samozřejmě nikoliv na úkor někoho druhého. A NEMOC přichází tehdy, když nějakým způsobem nenakládám se svým životem v souladu. Například žiju strach, ten mě obírá o energii a nemoc přijde jako pomoc, aby mi sdělila, že mám něco měnit, něco prožívat lépe. Náš život prožíváme skrze emoce a některé emoce jsou v podstatě jen ztrátou energie. Ale my si to většinou ani nejsme schopni uvědomit, že prožíváme nějakou negativní emoci, a jak potom máme s tímto zbytečným úbytkem energie nakládat, když si ho nejsme vědomi, když nevíme, že si to způsobujeme sami, že není zvenčí, ale z nás?
Od malička jsme připravováni používat svoji mysl k shromažďování mnoha informací o okolním světě. Určitě potřebujeme znát svět, ve kterém žijeme, mít o něm informace. Ve škole také získáme základní informace o tom, jak funguje náš organizmus z hlediska fyziologického, biologického. Ale informace o tom, jak funguje naše vědomí, podvědomí, jak prožíváme emoce, jaké máme zažité myšlenkové vzorce,jak nás ovlivňují, ty většina z nás nemá, ani se to nepovažuje za potřebné…. Ale tady je právě ten zádrhel. Víme, jak funguje naše srdce, jaké má funkce v našem těle, ale jak moc ovlivňuje neschopnost správně prožívat emoce činnost našeho srdce, to nevíme. Většinou si nejsme schopni uvědomit jaké emoce prožíváme, ale oni nás přesto ovliňují. A když to není na vědomé úrovni, je to na úrovni nevědomé a potom to nejsme schopni řídit, ovlivnit. A vytvářejí se emoční bloky, zapisují se do našeho podvědomí a odtud ovlivňují činnost našeho těla, vznikají nemoci, úrazy, fyzické potíže.
Rajská polévka se zelím
Potřebujeme: 1/4 bílého zelí, 1 cibuli, 2 hrsti vloček, 1 rajský protlak, kousek másla, olej, sůl, 1,3l vody, 3 nová koření, mletý kmín, strouhaný eidam
Postup: na másle a oleji orestujeme nakrájenou cibuli a zelí, podlijeme vodou, osolíme, ochutíme, vaříme do změknutí potom přidáme vločky, rajský protlak, ještě chvilku vaříme. Podáváme posypané sýrem.
Toustíky s krémovou vrstvou
Na 2 porce potřebujeme: 8 toustů, 1 cibule, 1 vejce, 2 lžíce pomazánkového másla, 100g uzeného eidamu, 10 kapar, 2 sardelky, sůl, pepř
Postup: v misce utřeme pomaz. máslo a vejcem, vmícháme sýr a další ingredience, ochutíme. Tousty pomažeme směsí, dáme na plech péci do toruby na 180st asi 10 minut.
Čakrové svíčky
Čakry jsou energetická centra umístěná v oblasti naší páteře a hlavy, každá čakra je spojena s určitou částí lidského těla, jeho orgány, určitými prožitky a emocemi. Základních čaker je sedm. Ke každé čakře náleží jedna barva. Čakrové svíčky jsou svíčky z palmového oleje ve skleněném obalu v barvách čaker, energetických center . Používají se k harmonizování čaker. Svíčky hoří 100 hodin. Používají se například tak, že se v klidu usadíme, rozsvítíme svíčku náležící k čakře, kterou potřebujeme harmonizovat, sklidníme se sledováním vlastního dechu, pohled zaměříme na světlo svíčky, rozostříme zrak a pocitově přenášíme světlo ze svíčky do oblasti danné čakry. Další variantou je čakrová svíčka duhová, která má barvy všech sedmi čaker a pomocí níž harmonizujeme všechny čakry najednou. Poslední variantou je svíčka bílá, kterou můžeme používat také k harmonizaci všech čaker. Čakrové svíčky můžete zakoupit v našem andělském obchůdku v Chrudimi, nebo v eshopu.
Úplněk 30.1.2010
Úplněk, který bude tuto sobotu bude pod vlivem znamení LVA, ten ovlivňuje srdce a krevní oběh ve fyzické úrovni, v úrovni mentální souvisí srdce s láskou a krev s přijímáním a tokem životní energie. Proto je tento den vhodné zařadit očistu fyzickou, tedy půst od jídla, nemusíte zcela vypustit jídlo, stačí zařadit očistu pomocí rýže, tak, že po celý den nejíme nic jiného než uvařenou kvalitní rýži, například ve 4 až 5 dávkách a pijeme pramenitou vodu a slabý zelený čaj. Ráno začneme očistu 2 dcl pramenité vody s 1 lžičkou solanky.
Po stránce mentální přidáme meditaci na srdeční centrum: v klidu se posadíme do meditační pozice – sed na zemi se stříženýma nohama, nebo sed na patách, ruce dáme volně na stehna, tak abychom je nekřížili. Páteř je vzpřímená, lehce nachýlená dopředu, spodek břicha je lehce vtažený. Pozice není strnulá. Pohled upřeme do pomyslného bodu ve výši očí někde v dálce před sebou, rozostříme zrak a začneme vnímat vlatní dech. Cítíme, jak celé naše tělo dýchá, jak dech prostupuje každou jeho částí, každou buňkou.Naše mysl se zklidňuje, čistí. Potom zaměříme své vědomí do středu hrudníku tam kde ja prsní kost a představujeme si tam světlo, zářivě zlaté s fialovými paprsky. To světlo stále sílí, až prozařuje do celého našeho těla, do naší mysli,je tak silné, že září z našeho srdečního centra až vyzařuje do našeho okolí. Znovu se zaměříme na světlo ve svém srdečním centru, pošleme ho do celého svého těla i mysli, prozýříme okolí. Pocit světla si uchováme. Potom v tom pocitu světla chvilku setrváme. nakonec vydechneme ústy, pomalu zostříme zrak, uvolníme se z meditační pozice, poděkujeme a meditace je ukončena.
Datum tohoto úplňku dává numerologicky tuto energii: tvořím cestu pro sebe v souladu s celkem pro tuto chvíli.
Náš nepřítel, vlastní pohodlnost
V našem životě je nekonečné množství příležitostí, které k nám přicházejí. Je ovšem otázka, kolik jich jsme schopni využít pro vlastní rozvoj. Velikými přiležitostmi k našemu vlastnímu rozvoji jsou těžké situace, týkající se vztahů, materiálního zabezpečení, zdraví, ……ale jak se my lidé k těmto situacím většinou stavíme? My je nechceme, dostáváme strach, dokonce se hroutíme…….. a proč je náš postoj a reakce taková? Jsme pohodlní, líní. Nejen tělesně, ale především mentálně. Nejsme ochotni připustit, že každou situaci si vytváříme my sami, svým konáním, myšlením, prožíváním. Většinou se snažíme hledat nějakého viníka zvenčí, mimo nás. Je to jednodušší, protože když je viník někdo jiný, lehce si ospravedlním to, že se postavím do pozice oběti, nadávám, obviňuji, hroutím se……A jsem tak zacyklen v tomto vadném modelu pojímání skutečnosti, že se stávám vlastně zakletým, pasívním, moje aktivita se redukuje na pouhé stěžování si, nadávání, obviňování. A stojím na místě, přicházím o fyzickou i mentální energii, časem přicházejí nemoci a já vlastní život vlastně nežiji, jen přežívám. Zdá se, že to jinak být nemůže. Skutečně to jinak být nemůže, pokud nezačnu měnit vadný model, který mám v sobě nastaven. Je to model pohodlnosti. Můžu ho změnit. Je to ale veliká práce, udělat ji musím já sám, být trpělivý, odhodlaný a hlavně vnitřně přesvědčený, že to je pro mě to nejlepší, co mohu dělat.
Model pohodlnosti, lenosti nám byl předán našimi vychovateli, tedy rodiči. Protože ho žili naši rodiče, převzali jsme ho také my a pokud ho nebudeme měnit, za model tvořivý, aktivní, předáme ho našim dětem, oni svým dětem a tak to půjde po mnoho generací. Někdo může namítnout, že on přece není líný, pořád pracuje, má spoustu sportovních aktivit, stará se o domácnost, o děti, tak kde je ta lenost, pohodlnost? Objevíme ji tehdy, když se podíváme sami dovnitř do sebe. Pokud tam najdeme pocity strachu, jakéhokoliv, obavy, nepřátelství vůči čemukoliv, kritiku, objevili jsme svůj model lenosti. Lenosti, která nás zamotává do pavučiny oddělenosti, nejistoty, ohrožení, kterou nepřekryjeme usilovnou prací v zaměstnání, kariérním postupem, množstvím koníčků ani cestováním. To jsou jen vnější náplasti na náš vnitřní model žití v oddělenosti, v lenosti. Pokud začnu skutečně hledat vnitřní sílu, klid a ucelenost, stanu se i navenek silným, aktivním a zdravým. Prvním krokem je to, že přijmu skutečnost, že si za vše, co se mi děje, můžu já sám. neznamená to obviňovat se, ale vzít odpovědnost za sebe do svých rukou. Uvědomit si, že mohu vše, cokoliv, ale také s vědomím veškerých důsledků toho, co dělám. Přijmout to, že zákon příčiny a následku funguje stále a všude. Že cokoliv udělám, pomyslím, to vyvolá nějaké následky a já ty následky samozřejmě nesu, žiji.
Nebýt pohodlný znamená dělat vše opravdově, z vlastního rozhodnutí, s vědomím všech důsledků, nenechat se od toho odradit svým pohodlným okolím, nepolevit v hledání svých vadných modelů myšlení, měnit je za zdravé a sledovat, jak se můj život mění k lepšímu po všech stránkách.