V lidském životě jsou určité etapy, mezníky. Jedním z takových mezníků je nástup dítěte do školky. Dítě ve věku 4 let je připravené trávit určitý čas v kolektivu vrstevníků, získávat nové podněty, navazovat nové kontakty, učit se nacházet místo v kolektivu.
Kdysi nebyly školky, rodina víceméně trávila čas spolu, otec například pracoval na poli, matka obstarávala domácnost, připravovala jídlo a s dětmi ho nosila pracujícímu otci na pole. Děti viděli svého otce pracovat, byly přímo u toho, když přestal obdělávat pole, poobědval to samé co oni, mohli s ním promluvit, proběhnout se kolem něho, větší děti obstarávaly ty menší, zároveň jim předávaly určité dovednosti a tak rodina byla více v kontaktu, vnímala přítomnost dalších členů rodiny a vše bylo více osobní. Dnes děti často ani nevidí otce odcházet do práce, to co dělá v zaměstnání si těžko dovedou představit, sourozenci často nevyrůstají spolu, protože maminka dá starší dítě do školky, aby měla větší pohodu na miminko. Tak se vlastně vytváří určité trauma oddělenosti, osamělosti, to, co kdysi předávala dětem rodina, dnes supluje profesionální odborná práce učitelek ve školce. Určitě to má svoje pozitiva, ale vzhledem k vytváření vazeb mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci to není ten nejlepší způsob.
Zde jeden příklad: mamince se narodilo miminko, tak, aby měla více klidu dala staršího syna , který samozřejmě vyžadoval pozornost a chtěl zabavit, do školky. Tam si pohraje s dětmi, naučí se spoustu nového a maminka se může věnovat miminku. A přišla mononukleóza. Dítě bylo muselo zůstat doma, potřebovalo péči, dietu, kontroly u lékaře….. a maminka byla nemocí přinucena se mu věnovat. A dokonce při jednom odběru krve malý prohlásil, že radši bude chodit na tu krev, než do školky. Maminka se divila, ráno se mu sice do školky moc nechtělo, ale odpoledne se vracel spokojený. Kde tedy vznikl problém? Malé dítě, když přijde sourozenec, je sice zvědavé na to nové, celé těhotenství ho rodiče i babičky „masírují“ jak to bude výborné, že bude mít sestřičku či bratříčka, se kterým si bude hrát…..ale domů přinesou něco malého, často to křičí, pořád se všichni okolo něho motají, jemu říkají: “ počkej, teď musím dát pít miminku,… nešahej na něj máš špinavé ruce,… teď si s tebou nemohu hrát, musím ho přebalit…“ A malé dítě si to přeloží: “ je tu někdo kdo mi bere pozornost, tedy lásku rodičů, je to můj sok, nelíbí se mi to, cítím se ohrožen, jsem sám….“ V tomto rozpoložení ho dají do školky, aby se ho defakto zbavili…. A přijde nemoc, ta přece donutí mamku, taťku, babičky….. aby si mě všímali, aby se mnou zabývali.
Určitě není řešením dítě mít jen doma, nezdravě se na něj upnout, vytvářet závislost….. ale pokud dá maminka starší dítě do školky když přijde domů miminko, je na problém zaděláno….navíc, pokud to udělá s pocitem “ alespoň se ho na půl dne zbavím“…. dítě to skutečně cítí jako ohrožení a velice mu to byť na nevědomé úrovni ubližuje. Nacházet ta nejlepší řešení navíc v dněšní velmi uspěchané době je těžké, ale mnohdy stačí, abychom si my dospělí představili, jak by nám asi bylo, kdybychom na místě našeho dítěte byli my sami, nezapomenout, že i my jsme byli dětmi. Není jednoduché být rodičem, dobrým rodičem, ale určitě jsou cesty jak vytvářet vřelé a láskyplné prostředí pro naše děti.