Krk souvisí s naší pátou čakrou, s centrem komunikace. Komunikace je prostředek dorozumívání se s ostatními, je to prostředek kontaktů mezi lidmi. Pokud naše komunikace není harmonická, tedy pokud nejsme schopni z nějakého důvodu vyjádřit co si přejeme nebo nepřejeme, co potřebujeme, co se nám líbí nebo nelíbí, jaké máme postoje a pocity, je to projevem zablokování komunikačního centra.

Jak se stane, že se naše komunikační centrum zablokuje? Zablokuje se záhy, když se  jako malé děti učíme komunikovat s druhými.  Naši milující rodiče nám nevědomě působí bloky tím, že nesprávně reagují na naše podněty. Například nedokáží přijmout to, že i když jsme malí, máme málo zkušeností, žádné formální vzdělání, ještě ani neumíme správně vyslovovat, přesto nejsme hloupější  než oni, přesto jsme stejně dokonalé lidské bytosti se stejnými právy jako oni, velcí, zkušení a notabene více zablokovaní… A tak se stane, že nám často vůbec nerozumějí, tedy naší dětské komunikaci…. nereagují správně na naše vyjadřování potřeb, přání a pocitů a my přijímáme nevědomě tyto jejich reakce jako odmítání, projevy nelásky a už se nám vytváří neharmonická komunikace. Tím to ale nekončí, protože se nám blokuje i komunikace se sebou samými, ztrácíme schopnost vnímat své pocity, natož je vyjadřovat. Blokujeme se až tak hluboce, že přijmeme to, že nemůžeme vyjadřovat své postoje, přání a pocity, protože  by na  to okolí reagovalo odmítnutím  a to nás bolí. Tak se nevědomě uzavíráme do jakési pasti a v té žijeme aniž bychom si to uvědomovali.

 A naše tělo je nástrojem našeho rozvoje a tak nás začne upozorňovat, že je něco špatně v naší komunikaci. Symbolika je jasná. Něco, co by bylo zdravé vyjádřit, sdělit jsme neřekli, zůstalo to v nás, není to nic hezkého, je to například strach, je to potlačená potřeba vyslovit přání, potřebu. Uvízlo mi to v hrdle, v krku…… a já to na úrovni těla pociťuji jako omezení, knedlík v krku mi brání polykat, nutí mě chrchlat, pokašlávat, v noci, když si lehnu mě to až dusí. Dusím se vlastními hleny, vlastními nevyjádřenými slovy…… Cesta k vyléčení je jednoduchá:  zkusím si uvědomit, co jsem v poslední době neměl odvahu vyslovit, co jsem spolkl, co mi uvízlo v krku a teď mi to dělá ty  fyzické potíže. Ty fyzické potíže jsou signálem toho, že mi to škodí i na úrovni netělesné, že to poškozuje moji duši, moji psychiku. A tak bych měl sám, nebo pod vedením někoho zkušeného hledat ta nevyslovená  slova, věty a uvědomit si co mi brání to vyslovit, kde to ve mě vzniklo a tento blok odtranit. Učit se otevřeně komunikovat se sebou samým, se svým okolím. je to práce těžká, ale když se to začne dařit, přináší to do našeho života mnoho pěkného, zbavuje nás to zbytečných tenzí, omezení a nakonec i fyzických potíží. Nikdo to za nás neudělá, musíme my sami. Stojí to však za to.

Afty jsou velice nepříjemné vlastně otevřené jizvy v uvnitř dutiny ústní. Co symbolizují naše ústa? Všimněte si malého dítěte: ono začíná poznávat a přijímat svět pomocí úst – saje svoji první potravu, mateřské mléko. Pusinkou nasává životodárné mléko a tudy dál potrava potuje do zažívacího traktu ke zpracování. Ústa jsou to první čím dítě uchopuje svět, život, pomocí úst má kontakt s matkou, později si ocucává prstíky, všechno olizuje, dává do pusy. Tudy vlastně vstupují první podněty zvenčí. Na druhé straně také pomocí úst začíná dávat o sobě světu vědět: kňourá, pláče, křičí, když ho něco trápí, když na sebe potřebuje upozornit. Pomocí úst začíná formulovat první slova, první sdělení o sobě. Tak roste a vyvíjí se u něho schopnost pomocí řeči vyjadřovat své pocity, přání, postoje, říkat : „to mi dělejte a to mi nedělejte….“  ale ono se to neučí samo, oni ho to učí ti, kdož se o něho starají, kdo ho formují.. většinou rodiče. A pokud rodiče sami nedokáží  vnímat a vyjadřovat svoje pocity a postoje, přenesou to na své děti. A tak žijeme s nesprávnými modely myšlení, vyjadřování. A neumíme a nedokážeme, mnohdy z podvědomého strachu, vyjádřit co opravdu cítíme, co si přejeme, nebo co nechceme. Nevyjádříme to, někdy dokonce i vědomě, protože máme nepěknou zkušenost, když jsem se o to pokusili, byli jsme odmítnuti, umlčeni, potrestáni. Tak si to necháme v sobě, ale ono to v nás zůstane ve formě vzteku, vzteku na na ty druhé, na nás samé a začne to rozleptávat dutinu ústní, vytvoří se afty. Pořádně to bolí, stále to cítíme, brání nám to v přijímání potravy, někdy dokonce i v mluvení. Ale my, jak jsme negramotní co se týče znalostí o tom jak fungujeme, jak neznáme svoji mysl, nedokážeme to rozpoznat, čím jsme si tu bolest a omezení způsobili a tak čekáme, až ty afty zmizí. Někdy pro potlačení příznaků a bolesti použijeme léky…..A když se nebudeme učit znát sami sebe, mechanizmy toho jak fungujeme jako myslící a cítící bytost, budeme čas od času žít s afty v ústech, budeme to považovat a něco normálního, vždyť to občas potká každého. Přijmeme postupně normu, že je normální občas být nemocný….. a co takhle přijmout novou normu, určitě příjemnější: Je normální být zdravý!

Ale pokud přijmeme tuto normu za svou, musíme také dělat vše pro to, abychom ji skutečně žili. Tedy učit se rozeznávat svá omezení, neprat se s nimi, ale učit se jich zbavovat. To znamená, učit se otevřeně, bez bázně komunikovat sami se sebou a také s druhými. Za základě rovnosti, vzájemného respektování a v lásce. Potom nebudeme plní aftů a nevyjádřeného vzteku a bolesti.

Jak je to s nemocemi našich malých dětí? Proč onemocní jejich malé tělíčko? Je přece tak čerstvé, neopotřebované a přesto onemocní. Onemocní totiž z nás, z nás dospělých, z těch, kdož ho mají opatrovat, milovat, něžně hýčkat, vést nenásilně k jeho rozvoji, svobodě a zodpovědnosti za vlastní život. A co my místo toho děláme? Dítě omezujeme svými představami, strachy, majetnictvím a dalšími našimi nezdravými modely myšlení a konání. Považujeme ty malé bytosti za něco nesamosatného, nesvéprávného, místo abychom vnímali jejich otevřenost, čistotu a odvahu poznávat život, bráníme jim často v rozletu svými příkazy, zákazy, podmínkami….. Nejsme přeci nic víc než oni, i když jsme o něco větší a starší! Oni nejsou hloupější než my! Naopak, jsou daleko otevřenější všem podnětům k rozvoji než my. A tak je krásně omezujeme, vlastně jim nejsme  schopni v tom našem omezování projevovat skutečnou lásku. Skutečná láska je v rovnosti, svobodě a vzájemném respektování. A nakolik my respektujeme jejich osobní potřeby, jejich přání? Neznamená to je nechat vyrůstat bez vedení, ale mělo by to být pouze láskyplné vedení, nikoliv manipulace a citové vydírání. Podívejme se někdy na to jim děláme s druhé strany, jakoby bychom to byli my sami, koho takto manipulujeme. Nám by se to určitě nelíbilo: představte si sami sebe jak vás někdo posadí na židli a cpe vám do úst něco, co vám vůbec nechutná a nutí vás to spolknout. A když vám to zvedne žaludek, ještě vám dá na zadek. Tak to činíme našim milovaným dětem …… co z takového našeho jednání asi cítí? Lásku? To těžko…. a dítě potřebuje lásku tak jako květina slunce a ranní rosu. A když už je náš tlak na dítě tak veliký, že ho nemůže snést, posledním pokusem aby se toho tlaku zbavilo je nemoc. Přijde horečka…Jeho tělo a duše se dostaly do tak velkého tlaku, že horečka je prostředek vypuštění toho tlaku, který nemůže vydržet. A teď to přijde: zkouška pro nás, co uděláme, jak zareagujeme? Uvědomíme si že s dítětem zacházíme tvrdě a bezcitně, začneme měknout, projevovat mu lásku, svobodu, začneme ho přijímat bez podmínek a omezení? Pokud ano, neznervózníme z jeho nemoci, přijmeme ji a budeme se láskyplně trpělivě o něj starat: budeme ho laskavě hladit, říkat mu pohádky, dávat mu pít, budeme veškěré své úsilí věnovat tomu, aby dítě pocítilo náš skutečný zájem o něj. Nebudeme jeho nemoc brát jako překážku v našich plánovaných aktivitách, ale přijmeme ji jako příležitost ke vzájemnému sblížení. Nebudeme k dítěti tak krutí, že mu hned nasadíme lék, který potlačí příznaky jeho volání po lásce. Nezasedneme k televizi zatímco vlivem chemických látek vyženeme horečku….. budeme s ním aby cítilo naši přítomnost, nejem fyzickou, ale hlavně citovou.  Když se nám skutečně otevře srdce, dítě to pocítí, jeho tělo zaktivizuje samoléčící schopnosti a nemoc rychle pomine. Nebude k ní důvodu. Když takhle přišla horečka na Matýska, napadla mě jedna říkanka:  Mňamňau dělá kočička, zavři svoje očička. Neběhej už po dvorku, spinkej milý kocourku. Tak jsem byla stále s ním a potichu mu opakovala tuhle říkanku. Za chvíli usnul, jeho stav se zlepšil, chvíli byl vzhůru a potom sám začal říkat mňau…já už věděla, že chce zase uspat, aby čerpal spánkem síly, tak jsem zase opakovala říkanku, až usnul. Tak to bylo celý den a celou noc a ráno Matýsek bez horečky dostal chuť k jídlu, odpoledne už běhal a druhý den byl úplně v pořádku. Od té doby, když je unavený, sám začne říkat mňau….a my už víme, že potřebuje naši přítomnost, když usíná.