Něco málo ze semináře Mysterium Života a Smrti…..

Sešli jsme se na semináři na téma Život a Smrt a jsem moc vděčná, že jsme toto často tabuizované téma oteřeli….

Samozřejmě toto téma každý uchopí z postoje, který souvisí s jeho vírou…. já jsem člověk, který věří v širší rozměr Života a věřím v to, že Esence člověka, za kterou považuji Mysl spojenou s  emocemi, je věčná, na rozdíl od fyzického těla…věřím, že působí zákon příčiny a následku…. z toho vychází můj názor na Život a Smrt.. Nikomu ho nevnucuji, nikoho nepřesvědčuji, prostě jen těm, kdo chtějí toto téma sděluji….

Mám velkou radost z toho, že jsme během besedování toto téma poněkud odlehčili, zbavili pathosu…. to je podle mě velice prospěšné k tomu, abychom nepropadali skepsi a nihilizmu….

Představuji si jakousi účečku, jejíž jeden bod tvoří okamžik narození a druhý bod okamžik smrti…. mezitím se pohybujeme v rámci lineárního pojetí času v nějaké časové ose, která obnáčí naše prožitky a zkušenosti…..

Když se narodí dítě, všichni to oslavují…… když člověk zemře, jsou obřady spojeny, alespoň v naší současnosti a zeměpisných šířkách spojeny s truchlením…..se smutekm.

Může to vypadat drsně, ale jsem přesvědčená, že ten smutek je projevem Ega, protože souvisí s tím, že zemřelý člověk tu již pro nás není, ani to, co v našem životě zastával, v čem nám pomáhal, jaké výhody jsme z toho, že žil vlastně měli….. Ten kdo zemřel již netrpí. Ani fyzicky ani psychicky…prostě není….. Trpí pozůstalí a pláčí nad sebou, protože jim ten člověk chybí….. to je podle mě projev Ega.

Nejsem necitelný člověk, také mě smrt mých blízkých zasáhla, několikrát…. ale vzhledem k mé víře a postoji ke smrti jsem se se srmtí blízkých vyrobnala celkem rychle. Prostě jsem ji dokázala přijmout. Snad i proto, že mi například mamka umírala několik měsíců doma, že jsem s ní zažívala první chvíle, kdyse projevila její nemoc, potom snahu lékařů bojovat s fatální diagnozou, které vedlo jen k veliké bolesti, potom oteřená komunikace o pravděpodobném konci života, který bude nikoliv dlouhý, ale o to asi bolestivější…. Požehnáním byl čas, který jsme s mamkou dostali Darem, abychom mohli spolu téma umírání a smrti nejen prožívat, ale především o tom komunikovat…. podařilo se nám nějakým zázrakem zbavit se odporu ke smrti a tím i smrt přijmout…. proto asi mamka netrpěla fyzickou bolestí i když tělo už bylo ve stavu, kdy běžně pacienti dostávají silné medikamenty na bolest, často i mofrium… nic z toho mamka nepotřebovala, tím, že smrt přijala, fyzický stav nebyl tak důležitý, jako její stav mysli a její pocity veliké Pokory a odevzdanosti, i vděčnosti za to, že prostě žila….

Prožili jsme spolu 4 měsíce, které byly plné nových zážitků, objevování nového, keré byly plné citů a opravdové Lásky. A za to jsme velice vděčná, i když to mněkomu může připadat divné.

Když mamka připravená a smířená zemřela, oslavili jsme její život a poděkovali za vše, co jsme společně mohli prožít.

…..a pokračování k tomuto téma někdy příště…. Aloha!