Mysl, naše buněčná paměť a změny v našem životě

Mé zkušenosti mi dávájí neustále se vytvářející obraz toho, jak my lidé fungujeme v tomto životě…. jsme úžasný pestrý celek, jehož jednotlivé části jsou vzájemně úzce propojené, které se vájemně stále ovlivňují a vše to směřuje k našemu rozvoji. Myslím si, že nic není v tomto celku, který tvoří fyzické tělo, vědomá mysl, nevědomá mysl, pocity, emoce, energetické dráhy, body, centra, energetický obal, smysly, karma / osud, nebo životní úkol/ více důležité, ani nic není méně důležité. Všechno se to vzájemně ovlivňuje, podmiňuje, příčina vytváří následek  následek je zároveň příčinou dalšího následku…. jak se v tom zorientovat, jak ten všechen úžasný potenciál využívat, jak se vyznat sám v sobě, ve svých funkcích, reakcích, citech, myšlenkách, vztazích, úspěších i neúspěších…?

Docházím čím dál více k tomu, že spousty toho je nám skryto a skryto zůstane, protože to je vlastně to krásné, že vše se nedá přesně popsat, spočítat, ani ovlivnit. Tento postoj by mohl dovést někoho k nihilismu, beznaději, rezignaci. Mě to naopak velmi povzbuzuje v poznávání sebe, ostatních, života, okolního světa…. právě to, že vše nemohu uchopit, popsat, poznat, ovlivnit je pro mě zázračné a zároveň povzbuzující, to mi dává sílu stále jít vpřed, nevzdávat nic i když to je těžké, často bolestivé a zdánlivě neřešitelné. Učí mě to posilovat moji pokoru, sounáležitost se vším a se všemi, a také sama se sebou. Můj intelekt je stejně hodnotný jako moje základní instinkty, moje racionální vědomosti jsou stejně hodnostné jako moje nevědomost, můj malíček na opravé noze je stejně hodnotný jako moje srdce, plíce, levé rameno, řasy, oko či slepé střevo. Moje mysl ovlivňuje moje tělo a moje tělo, ve kterém je zapsaná buněčná paměť všeho, co jsem prožila ovlivňuje stejnou měrou moji mysl, pocity, …..je to nádherná barevná stále se přitom měnící mozaika. Život je pohyb, změna, vývoj. jak pohyb ustane, přestanou se dít změny, přestanu se vyvíjet a můj život v podobě lidské bytosti končí. Smrt je zastavení, ustrnutí, přestávka. Proč se tedy smrti bát, proč ji odmítat, dělat že není? Každý den odumře mnoho mých buněk, jsou nahrazeny novými, vypadá mi spoustu vlasů, vyrostou nové, mám mnoho myšlenek a ty odplynou, zapomenu je, přijdou nové myšlenky…. prožiji mnoho pocitů, ty zmizí, přijdou nové pocity….. stále se měním…. nic s tím neudělám, nezastavím to, to je život.

Mohu to však ovlivňovat, sice jen do určité míry, tomu věřím…, ale mohu to ovlivňovat. Poznáváním vlastních myšlenek je mohu měnit, usměrňovat, poznáváním vlastních pocitů je mohu měnit, usměrňovat, poznáváním vlastního těla skrze vědomé prožívání tělesného pohybu, funkcí, reakcí to mohu měnit. Každá změna mysli a pocitů vede ke změnám v mých buňkách, změny v buňkách přinášejí změny v mé mysli i pocitech. Vzájemně to takto stále běží…. Mohu žít vlastně jakoby mimo sebe, vlastně nevědomě, nebo se mohu postupně učit vnímat sám sebe, své myšlenky, tělo, energie, které do mě proudí, které mnou proudí, které ze mě odcházejí, mění se…. mohu je potom začít ovlivňovat, vědomě prožívat a žít tak více naplno, vědomě…

Často chceme něco v našem životě změnit,uzdravit, hledáme odpovědi na otázku kde dělám chybu, jak to napravit… vymýšlíme to…. to je podle mě část cesty, ale pokud ji nedoplníme další částí, vlastně moc nezměníme, nebo vůbec nic.

Příklad: většina z nás lidí prožila, prožívá strach…. často na úrovni projevené vztekem, vzdorem, odmítáním…. to je jedno, prostě podstatou je nějaký strach…. strach je základní emoce, pocit ohrožení…. opakem strachu je pocit bezpečí, jistoty. Kdo z nás by chtěl žít ve strachu? Asi nikdo. Když budu cvičit mysl, dělat určité praktiky, aby strach z mysli dostal… bude se mi to dařit jen částečně, protože všechen prožitý strach je zapsán v mé buněčné paměti. Pokud ten strach v buňkách zůstává, dostává se do rozporu s mojí  myslí, ve které si snažím udržet  myšlenky ve kterých strach není…. ale v buňkách je dál.

Co s tím? Je to docela jednoduché: strach z buněk odstranit. Nejde to odoperovat, nejde to indikací léky, ale jde to podle mě cestou změn, které mohu dělat například využíváním energie základních živlů: země, ohně, vody, vzduchu a éteru. Když se s těmito živly začínám spojovat, začínám je vědomě prociťovat, pociťuji vůči nim vděk, dějí se zázraky! Moje buněčná paměť se začíná měnit, dalo by se to popsat, jako by se čistila, vyprazdňovala…. a vytváří se v ní nový prostor, který je osvobozený od strachu a jeho „podmnožin“…. a může do buněk pronikat bezpečí, jistota, tudíž zdraví, příjemno a také dostatek energie. takto změněná buněčná paměť ovlivňuje moji mysl, pocity a změny v mém životě mohou skutečně nastávat.

Je to proces. nejde to podle mě udělat jednou provždy, protože stále prožíváme nějaké situace, regujeme na ně na úrovni pocitů, myšlenek, slov, činů, energií…. cestou je myslím stálé spojování se s těmi živly, cvičením, meditacemi, projevováním vděku…..