1. Úvod

Dlouhá léta se zabývám otázkou, co by měl člověk dělat, aby prožil život šťastný, spokojený, zdravý. Pomáhají mi k tomu nejen moje zkušenosti a zážitky, ale také studium. Nejvíce mi otevřely cestu k tomuto tématu knihy 14. dalajlamy. Nejsou to pouze knihy, které přibližují nám Evropanům tibetský budhismus jako filosofii života, ale také záznamy diskuzí dalajlamy s lidmi ze „západu“, s psychology, psychiatry, terapeuty, všemi, kdo se zabývají fungováním lidské mysli, psychiky. Určitě mi v tom pomohl i můj pobyt v Tibetu, kde jsem na vlastní oči viděla lidi, kteří tam žijí a cítila jejich vnímání života, víry, byla svědkem toho, jak spojují běžný život a vírou v něco, co je nad naším lidským rozumovým chápáním a propočty klasické vědy. Uvědomila jsem si, že nic není vůči sobě v rozporu. Rozum, vědecké zkoumání a poznání světa a mystický či nábožensko filozofický pohled na svět. Je to několik úhlů pohledu na děje, události, ……. a teprve složením celé mozaiky těchto jednotlivých pohledů se můžeme přiblížit celkovému obrazu života jak jedince, společnosti, přírody, celého vesmíru.

My tady v našich zeměpisných, historických podmínkách máme zažitou tendenci stavět věci proti sobě, bojíme se něčeho, co je jiné než naše zažité stereotypy a neustále čekáme protivníka, odpůrce,…. To nás defakto oslabuje po mnoha stránkách : po stránce psychické, fyzické. Ubírá nám to energii, kterou bychom mohli využít právě k tomu, abychom žili spokojenější, šťastnější a zdravější život. Krásným příkladem toho, jak se můžeme na jednu událost dívat ze dvou zcela odlišných úhlů je příběh dívenky, dcerky chudého anglického farárře, vyrůstající bez maminky, která si jednoho letního dne zlomila při pádu ze schodů nohu. Fakt byl tento: jsou prázdniny, zlomenina pravé nohy, následná sádra, znemožněná pohyblivost. Postoj malé Anny byl:“ To je ale výborné, že jsem si zlomila jen jednu nohu, mohla jsem si zlomit obě!“ Nebudu zde popisovat, jaký postoj by k takové situaci zaujala většina z nás……. Co malé Anně přinesl její pozitivní postoj? Mohli byste namítnout, nic to přece nezměnilo fakt, že měla zkažené prázdniny. Ale není tomu tak, ona ve skutečnosti neměla prázdniny zkažené právě díky svému postoji. Neutápěla se v sebelítosti, nežárlila na ostatní děti, které běhali po venku a koupali se v řece. Přijala situaci a využila čas k četbě, k malování, k vyprávění se svým tatínkem. Noha se jí zahojila a ona nastoupila do školy se svými zážitky, i když byly odlišné od zážitků jejích spolužáků. A navíc se neoslabila tím, že by v sobě nesla pocit hořkosti nebo křivdy. Byla to její svobodná volba, jak situaci zhodnotí, tak jako máme my všichni vždy svobodnou volbu, jaké zaujmeme stanovisko k tomu, co se nám v životě přihodí.