Myslím si, že většina lidí má za to, že strach je normální součástí našeho života. Někdy dokonce strach vyhledáváme, i když nepřímo, třeba tím, že sledujeme filmy, při kterých se bojíme. A tento strach, který si dobrovolně volíme jejich sledováním je nám vlastně příjemný, jinak bychom se na filmy s takovou tématikou nedívali.  Jindy zkoušíme prožívat strach třeba při provozování adrenalinových sportů, na moderních pouťových atrakcích, lezením na skály a hory, sjížděním nebezpečných terénů na kole, ….Proč nás přitahuje strach jako zábava. Asi nás to baví zažívat pocit strachu, nebezpečí, ohrožení. Ano, baví nás to v tom případě, že si to sami určíme, dokonce si za to zaplatíme. A když to skončí a nám se nic nestane, máme pocit, že jsme o něco bohatší, co se týče zážitků, že jsme sobě a okolí dokázali, co zvládneme, co vydržíme. Naroste nám tímto způsobem vlastně sebehodnocení.

Proč potřebujeme zažívat něco, aby nám narostlo sebehodnocení? Asi proto, že vlastně naše sebehodnocení je nízké. Nízké je proto, že se hodnotíme skrze to, jak nás hodnotí naše okolí. Málokdo si to ale připustíme, my to totiž vůbec nevíme, že máme nízké sebehodnocení, že se naše sebehodnocení  odvíjí od toho, jak nás hodnotí okolí. Začíná to v ranném dětství, kdy nám naše milující maminka začne říkat, jak jsme šikovní,jak jsme se pěkně napapali, jak jsme pěkně šli na nočník, místo toho abychom to udělali do plínky……….potom začneme chodit do školy a tady se náš problém se sebehodnocením prohlubuje: naše výkony jsou hodnoceny, známkami…. pokud dostaneme jedničku, přijde pochvala, možná i odměna…. ale tato pochvala, přestože nám je příjemná, zaseje semínko strachu: příště, nebudeli jednička, ale třeba čtyřka, nejen že nebude pochvala, ale přijde pokárání, trest, zákaz,…..moje hodnocení půjde dolů. A tady je kámen úrazu, náš mozek je dokonalý počítač, vše si ukládá a potom to projektuje, když nastane podobná situace. My to sice zdánlivě zapomeneme, ale v naší mysli je smutek, zklamání, strach navždy uložen.

Jak se vytváří naše sebehodnocení,? Vytváří  se srkze to, jak nás vnímá a přijímá naše okolí, nejdříve naši rodiče, ti kdo nás od narození formují. Ano, formují. Narodíme se každý s určitými dannostmi po stránce fyzické, intelektuální, povahové, energetické. Ale zásadní vliv na to, jaká se z nás stane osobnost mají rodiče. Oni svými postoji,svým vyzařováním vtiskují do naší mysli naše sebehodnocení. Jsem přesvědčena, že od sebehodnocení se odvíjí vše ostatní, co se týká přístupů člověka k životu, k druhým lidem.

Jakmile mi rodiče nevloží svými postoji, chováním, vyzařováním  pocit vlastní hodnoty, jako lidské bytosti, budu mít sebehodnocení nízké. Nezvýší ho ani výborné výsledky ve škole, získání akademického titulu, vysokého postu v politice, či nabytí obrovského materiálního bohatství, ani sláva a úspěch. Protože mi rodiče nevtiskli pocit sebepřijetí, sebehodnocení jako dokonalé lidské bytosti, která je dokonalá svou podstatou, ne svými výkony a úspěchy….která je v rovnosti se všemi lidskými bytostmi, které žili, žijí a žít budou. Pokud moji rodiče ale vnímají sebe jako dokonalé lidské bytosti, nemohou to předat mě. Proč? Nic co nemám v sobě, nemohu přenést, vyzářit na nikoho jiného. Jen to co skutečně mám hluboko uvnitř sebe, v srdci, v duši, to přenáším na okolí. Nic na tom nemění, že si to neuvědomuji, že jsem v zajetí omylu, že já jsou moje tituly, výkony, majetky…. já jsem lidská bytost. Moje skutky a výkony  jsou jen moje skutky a  výkony, ne já. Naučit se oddělovat sebe, jako dokonalou lidskou bytost od svých  skutků a výkonů je cesta k přijetí ostatních lidských bytostí jako sobě rovných. To je cesta k vyrovnanému spokojenému životu beze strachu a zklamání ze sebe a z ostatních.

Jsme od dětství vedeni k čitotě těla,  péči o zubní hygienu, ke zkrášlování zevnějšku. Mnoho času a peněz věnujeme v dospělosti výběrem slušivého oblečení, fyzickému cvičení, abychom měli krásné tělo, dietám a různým čistícím kůrám. Docházíme do salónů kde nám pečují o pleť, učí nás „malovat si hezčí obličej“, malují a modelují nám nehty, ba dokonce absolvujeme zlepšování zevnějšku chirurgickými zásahy, liposupcemi,…… nic proti tomu, ale extrém, kdy si jako lidská bytost připadám tak nehezká, že se nechám řezat a sešívat, myslím svědčí o čemsi nezdravém v sebepřijetí. Nehladě na to, že každý sebemeší chirurgický, ba i laparoskopický zásah, každá jizévka nám narušuje toky energií v těle.

Co se však týká hygieny mysli a péči o ní, tam, máme většinou obrovský dluh. Nikdo nás nenaučil již jako malé děti prožívat emoce, uvědomovat si je, dokázat je prožít a přitom se jimi nenechávat ovládat. Naše mysl je to, skrze co vnímáme život. Ano vnímáme ho také smysly: slyšíme, cítíme, máme chuť, hmat, zrak. Ale pokud vjemy, které přijímáme těmito smysly nezpracuje náš mozek, potažmo naše mysl, nejsme schopní je vědomě prožít.

 Možná se zdá, že naši mysl používáme , vždyť pořád do ní přijímáme informace, …..  ale veliké množství informací, které se usídlují v naší mysli vědomě nekontrolujeme, vůbec nevíme, že je v mysli máme. Ale právě tyto neuvědomělé informace nás velice ovlivňují, na podvědomé úrovni. Zůstanou pouze v  rovině hlubší mysli, nejsou zpracované na základě pochopení, vytvářejí potom bloky a  jsou zbytečným balastem. Je to podobné  jako fungování počítače. Stáneme si nějaké soubory, neutřídíme je a zůstanou nahrané na harddisku. Časem zapomeneme, že tam tyto soubory máme nahrané a tak je nepoužíváme. Ale přesto jsou stále nahrané na harddisku a v podstatě jen zbytečně zaplňují kapacitu našeho počítače.

Důležité je si uvědomit, jak stav naší mysli ovlivňují emoce. Například  hněv, vztek, závist,rozrušení, stres, strach, rozčílení, mysl prakticky paralyzuje, zatemňuje. Naopak  radost, štěstí, láska, vnášejí klid do mysli a zlepšují naši schopnost přijímání a zpracování informací.

Naučit se svoji mysl zklidňovat, čistit, naučit se prožívat své emoce, uvědomovat si, že je vůbec prožíváme, nenechat se jimi ovládat, ale na druhé straně se jim nebránit. To je hygiena mysli, kterou když budeme provádět, náše prožívání situací bude na jedné straně plnější, a na druhé straně snažší. Budeme se cítit celkově klidnější a vyrovnanější.

Jak provádět hygienu mysli? Ráno, když se probudím, měla bych si uvědomit, a jakým pocitem se budím. Pokud je to pocit radosti, chuti do nového dne, tento pocit si udržím.  Pokud se probudím s pocitem, nechce se mi vstávat, netěším se na tento den, měla bych ukáznit své myšlenky a pocity a po několika  hlubokých výdeších si opakovat: těším se natento den, přijmu vše, co mě tento den potká, zvládnu to a bude to k mému rozvoji. Večer, než usnu, měla bych přijmout vše, co se tento den přihodilo, ať už to bylo cokoliv a ukončit tento den poděkovat sám sobě za vše co jsem prožila. Staré moudro praví: Minulost nezměním, budoucnost neznám, plně prožívám přítomný okamžik. Není toho mnoho, co stačí dělat, aby se nám žilo lépe a snadněji. Stačí to jen začít praktikovat.

Je mnoho způsobů jak s myslí pracovat, některé jsou velice složité a nelze je zde popsat. Ale například zklidňění mysli pomocí vydatných výdechů ústy dokáže každý. Další účinnou metodou zklidňování mysli je prozařování : posadíme se do zkřižmého sedu, ruce volně položíme na nohy, zavřeme oči a vnitřním zrakem si představujeme zlaté světlo, které prozařuje naší mysl. V této představě setrváme 5 až 10 minut. Poté vydechneme vydatně ústy, otevřeme oči, ruce spustíme z nohou a pomalu přes dřep narovnáme páteř do vzpřímého stoje.

Myšlenky 14. dalajlamy

V této rubrice bych chtěla přiblížit některé myšlenky 14. dalajlamy, které nám mohou pomoci nacházet vnitřní vyrovnanost a orientovat se v životě.

Pokud není zkrocen vnitřní nepřítel a člověk se pokouší zkrotit ty vnější, jejich síla ještě roste. Proto je praxí moudrých krotit sílou lásky a soucitu sebe sama.

Narodili jsme se jako lidské bytosti. Být člověkem musíme být od narození až do smrti, nic se na tom nedá změnit. Ale to, jakým člověkem budeme, to je pouze na nás. Každý člověk touží být šťastný. Je to motivace veškerého lidského konání. Skutečným zdrojem štěstí je láska, skutečná láska pramenící ze srdce, láska, která nic nepožaduje, nic nehodnotí, která nazačíná ani nekončí. Taková láska je vždy spojena se soucitem a starostí o druhé. Pokud dokážeme v sobě otevřít srdce lásce, nebude v našem srdci, ani v mysli místo pro hněv, nenávist, strach, budeme šťastní.

Materiální dostatek, nebo nadbytek nám může usnadnit život, dát nám prostor k rozvoji našich schopností, ale sám o sobě není zdrojem  duševní vyrovnanosti, opravdového štěstí. Toho lze dosáhnout jedině laskavostí a láskou.

Každý z nás má odpovědnost za sebe, ale též za celé lidstvo, za všechny cítící bytosti. Měli bychom myslet na druhé jako na sebe samé, starat se o své blaho stejně jako o blaho ostatních bytostí. Jsme součástí jednoho  dokonalého celku a jeli poškozena sebemenší součást tohto celku, je poškozen celek.

Kdo je moudrý, žije láskou. Naše vlastní mysl, naše vlastní srdce je nám chrámem, naším náboženstvím je prostá laskavost.