Ne každý má svůj sen, sen o tom, co by chtěl vytvořit, jak by chtěl žít…. někteří z nás sen mají, přijdou vlastně s tím snem na svět… je to jejich životní poslání, ten sen postupně přetvářet ve skutečnost, žít ho.

Jak to poznáme, že máme svůj sen, který bychom měli přetvářet ve skutečnost?… jednoduše: prostě nás život stále hází do situacích, kde se s obrysy toho snu potkáváme, kdy se obrysy snu stále více objevují, kdy nám chodí i naproti situace a lidé, vše, co by mohlo naznačovat, že máme svůj sen žít.

Někdy ale život udělá takovou rošádu, že nám pošle do života někoho, kdo zpočátku vypadá jako součást toho našeho snu, jako ten, kdo by spolu s námi ten sen mohl uvádět v realitu, tvořit ho.

Ale protože fáze vytváření snu ve skutečnost jsou postupné, a abychom se dostatečně posílili, aby nás život prověřil, zda ten skutečně chceme žít, dostaneme se někdy do situace, kdy ten, kdo o tom snu s námi mluvil, kdo verbálně projevoval nadšení pro jeho realizaci, najednou, když nastane skutečně doba, kdy je třeba něco udělat, rozhodnout se, sebrat odvahu, překonat překážky…. najednou jakoby váhal, jakoby byl zdrženlivější v odhodlání sen s námi žít…. Ano, tak to často bývá.

Jedna věc je mít sen, druhá opravdu se odhodlat a i něčeho pro jeho realizování vzdát. A my lidé často něco chceme, o něčem sníme, ale nejsme ochotní, schopní o to zabojovat, třeba se svojí pohodlností, se strachy, se zažitými vzorci…… a tak se stane, že my máme ten sen,  máme to odhodlání, tu odvahu, tu sílu i pokoru, ale ten druhý, ne….

Položím otázku: je správné se kvůli někomu svého snu vzdát? Nebo se vzdát toho člověka a svůj sen vytvářet i bez něho?

Řešení je  na každém z nás….. musíme se prostě rozhodnout. Pro sen, nebo někoho, s kým třeba budeme žít, ale ztratíme svůj sen, ztratíme tím ale i část sama sebe, náš život bude plošší, prázdnější….. a za čas třeba poznáme, že jsme se vzdali opravdu něčeho podstatného, podstatnějšího, než byl  vztah, který jsme udržovali jen díky tomu, že jsme se vzdali svého snu….

Někdy je ještě čas se rozhodnout, opustit to, a toho, kdo nám vlastně brání žít náš sen, někdy je ale příliš pozdě a tak nám nezbyde, než žít bez našeho snu, bez radosti, bez nadšení, jako bez Duše….a život nám může dát dar: když odhodlaně, s pokorou a láskou jdeme za svým snem, pošle nám do cesty někoho, kdo je také rozhodnut a odhodlán svůj sen žít a zjistíme, že naše sny jsou skoro stejné, že vlastně chceme žít sen společný… Aloha!!!!

..deprese…. pojem z latiny znamená tlačit dolů…. v přeneseném smyslu utlačovat, potlačovat… když nás postihne stav nazývaný deprese, je to důsledek toho, že v sobě potlačujeme vnitřní bytost, která potřebuje cítit svobodu, projevovat se svobodně, radovat se z toho, tvořit, hrát si, křičet když křičet potřebuje, mlčet, když má chuť mlčet, prostě být svobodná… a tato vnitřní bytost bývá výchovou a vzděláváním od dětství potlačovaná, my nemáme dost sil dát této bytosti v sobě prostor a tak chřadne a chřadne, až se začnou projevovat stavy, kdy jsme úplně bez radosti, bez energie, protože ta naše vnitřní bytost skoro již nežije… jsme ve stavu potlační, v depresi. Můžeme se rozhodnout a prostor pro tu naši vnitřní bytost začít znovu vytvářet, aby začala dýchat, projevovat se, tvořit, skotačit, žít svobodou… aby nás stav potlačení  – deprese – nepotkal, cetou k tomu je s naší vnitřní svobodnou bytostí stále komunikovat, stále jí vytvářet prostor: tím, že si budeme občas hrát, tvořit, skotačit, projevovat se svobodně, radostně, i když to okolí může vnímat jako odchylku od běžných standartů chování… máme na výběr, stačí se rozhodnout.

Pokud se již člověk do stavu deprese dostane, není to moc lehké to změnit. Ve stavu deprese je člověk vlastně zcela potlačen, utlačen tím, jak se vůči sobě nastavil, jak prožívá situace, jak postupně ztratil kontakt s vnitřní svobodnou bytostí. Nedokáže již  téměř cítit radost, často se dostanu do stavu apatie, stavu, kdy se mu téměř nic neche dělat, nic ho nemotivuje, pociťuje prázdnotu a nicotu. Může mít pocity, že by raději nebyl. To vše je důsledek toho, že přijal způsob prožívání, jednání zvenčí, tím potlačoval svoji vnitřní bytost a jeho spojení s ní již téměř nefunguje. Velmi často to člověk řeší psychofarmaky… ta vlastně zvenčí, bez jeho přičinění, bez jeho aktivnímu přístupu k sobě mění určitou chemickou složku v jeho organizmu a člověk se začíná cítit lépe. Ale je to jen překrývání , jakási pavučina, která překrývá jeho potlačený prostor vnitřní bytosti… v podstatě se ale nic nemění, protože pouze požíváním psychfarmak se člověk nedokáže spojovat se svojí vnitřní svobodnou bytostí. Naopak, ještě více se od ní vzdaluje, protože svůj potlačení neřeší svobodně, aktivně, ale pasivně vnějšími prostředky a stává se na nich závislým… tím svůj stav potlačení stále prohlubuje…

Pokud člověk, který se dostal do stavu deprese, včas nezačal spojení s potlačovanou vnitřní bytostí navazovat, použije psychofarmaka jen na začátku, na chvíli, začne zároveň aktivně skrze určité techniky spojení s vnitřní bytostí navazovat, začne brát svůj život do vlastních rukou, začne opět tvořit, hrát si, skotačit, svobodně jednat a svobodně cítit, postupně psychofarmaka opustí, stane se opět silným, svobodným, spojeným s vlastní vnitřní bytostí, potlačení a útlak, depresi nahradí svoboda, radost, štěstí. Aloha!!