Když se trochu objektivně zamyslíme a podíváme se na vlastní životy, tak u nás v české kotlině musíme konstatovat, že se nám žije moc dobře: vše, co k životu potřebujeme máme, máme střechy nad hlavou, máme dostatek potravy, máme celkem čisté životní prostředí, máme dost volného času, máme bezplatné vzdělání, zdravotnictví, spousty sociálních dávek, o mnoho věcí se stará stát – my jsme na něj delegovali mnoho kompetencí, a tak odvádíme daně, ze kterých se potom platí určitá infrastruktura, lidi, kteří to zajišťují a mají i kontrolovat jak smysluplně a ekonomicky se peníze z daní používají… no tady je veliký prostor pro zlepšování……. na našich ulicích je realtivně bezpečno, kdo chce pracovat má možnost – na druhé straně je tu veliký problém se sociálními dávkami – nedostávají je ti, kdo opravdu nemohou objektivně pracovat, ale většinou ti, kdo nechtějí…. na druhé straně často ti, kdo odvádějí dobrou práci, za ni dostávají mizernou odměnu…. je tu mnoho věcí, které bychom měli přehodnocovat a dělat jinak, ale obecně se tu máme velice pěkně… za čož bychom měli každodenně projevovat vděčnost….

Ale člověk, když se má delší dobu dobře, začne zlobit… přestane si vážit toho jak se má, co vše má, začne vymýšlet hlouposti, začne koukat po sousedovi, zda náhodou nemá víc než on, začne závidět, pomlouvat, intrikovat….

Člověk, který pozná, že může jít cestou využívání druhých, a že mu to prochází, většinou není dost silný aby se zastavil, řekl si: ne tohole nebudu dělat, to není čisté, musím to změnit a přestat využívat druhého…

Stejně je to i ve vztazích mezi partnery: lidé se snaží ze začátku vztahu, zamilovanost navíc člověka poněkud pozmění, on reaguje jinak než standartně…. protějšku se jeví báječně, lidé opilí láskou, optikou růžových brýlí vidí a prožívají život jinak… to trvá určitou dobu, potom dochází k určitému vystřízlivění a přichází období skutečné tvorby vztahu – a tam to pomalu často začíná skřípat… místo domlouvání a spolupráce přichází konflikt, hádky, výčitky, vydírání, a vše se kazí…a ničí…

Člověk má veliký sklon házet vinu za vlastní neúspěchy na druhé, na jedné straně chce být svobodný, ale nechce přijmout osobní zodpovědnost za svůj život…. je to taková houpačka nahoru dolů, návaly euforie a potom propady do skepse a deprese..

Nevíme co vlastně chceme a když něco chceme, nedokážeme přijmout často všechny požadavky a důsledky toho a pustit se s nasazením do uskutečnění, čekáme, že za nás udělá někdo druhý….

Máme moc času zabývat se zbytečnostmi, vymýšlet zda první byla slepice či vejce a mezi prsty nám protéká spousta času, který bychom mohli využít třeba k tomu, abychom se pokusili zamyslet sami nad sebou, zda nechceme po druhých co sami neděláme, zda nejsme moc sobečtí a na druhé straně moc zbabělí, zda stále nekritizujeme druhé a sami se projdeme po lese a necháme tam odpadky, které bychom měli vzít s sebou….a podobně…

Začít u sebe, pokusit se dělat změny na vlastním životě, nedělat co bychom nechtěli aby nám dělali druzí, každodenně děkovat za dary, které nám Život poskytuje a zbytečně se nezabývat věcmi, které nemůžeme změnit…. a pokud je změnit chceme, tak do toho jít s odvahou a odhodláním, naplno a s vědomím důsledků, které nám to přinese…

Když začneme každý u sebe, začne se měnit svět…. ale samozřejmě, že to chvíli potrvá… a to je zkouška naší trpělivosti a odhodlanosti…

Tak přestávám nyní „filozofovat“ a jdu žehnat zahradě a zvěři, slunci na obloze, vodě ze studny, času, který na to teď mám a dnu, který je přede mnou….Aloha!!!