Dnes se hodně hovoří a diskutuje o tom, jak vlastně přistupovat k dětem, zda je vůbec vychovávat, nebo naopak nechat být…. myslím si, že jakýkoliv extrém není správnou cestou.
Přílišné ovlivňování dětí vlastními názory, nastavování úzkých hranic a přísných pravidel zaprvé obírá děti o jejich svobodu, osobnost, tvořivost, i o dvahu…. a pokud my dospělí chceme od dětí něco dodržovat, nejprve to musíme dodržovat my sami. A to je myslím velký kámen úrazu, protože často dospělí od dětí vyžadují něco, co sami nedodržují…. nemohu přece od dětí vyžadovat něco, co já sám nedodržuji…. vezměme třeba lhaní… kdo z nás nikdy nezalhal?….. a navíc, lhaní je výrazem strachu toho kdo lže a také ukazatelem toho, že dítě dospělému vlastně nevěří, že má nastaveno, že nemůže svobodně projevit svůj názor, že nemůže otevřeně mluvit o svých potřebách, přáních, názorech či neúspěších, obavách, pochybnostech… protože má před sebou postavený nějaký idol, který ale ve skutečnosti neexistuje a mezi ním, dítětem a idolem je nepřekročitelná propast….a proto se uchýlí ke lhaní…
Slova o povinné úctě k rodičům, dospělým mi připadají jako hlasy z temnot…. proč by mělo dítě apriori ctít toho, kdo ho zplodil, porodil…však ono se ho neprosilo … k početí s největší pravděpodobností došlo protože si rodiče prostě dělali dobře…
Ani dítě z umělého oplodnění se neprosilo aby rodiče absolvovali často zdlouhavou a ne vždy příjemnou cestu k jeho zplození…
Ani adoptivní rodič není pro dítě žádným zachráncem, Bohem… prostě se jen rozhodl opatřit si dítě touto cestou… důvody pominu…
…a vím o čem mluvím, protože jsem biologický i adoptivní rodič…. děti mě neprosili abych je počala, odnosila, porodila, starala se o ně… to je přece přirozené, že když jsem otěhotněla, dbala jsem o sebe a tím i o ještě nenarozené dítě a potom ho prodila a starala se o něj, protože to je projevem zákonů Přírody…. ani můj adoptivní syn nás neprosil: vezměte si mě…. prostě jsme se rozhodli pro tuto cestu, potkali se, vlatně jsme se všichni domluvili… doslova a dopísmene: řekli jsme mu při našem prvním setkání: bydlíme tam a tam, máme už dceru a syna, psa,…. chceš být s námi?… on řekl taááák jo…. a pak už jen úřady vykonaly co vykonat měly…
Jsem vděčna, že nikoliv MÁM tři děti – protože nikoho nevlastníme……. ale že JSEM matkou tří dětí, se kterými jsem zažila mnoho krásného, hodně taky těžkého, mnoho zmatků v různých situacích, že jsem udělala mnoho chyb v přístupu k nim, ale hlavní je to, že nás Život nějak dal dohromady, že se společně domlouváme, někdy i hádáme, diskutujeme, potom se omlouváme, odpouštíme si…. prostě společně prožíváme život….vzájemně se ovlivňujeme, učíme se komunikovat…
Někdy mi děti byli velkými učiteli… když mi třeba starší syn v jedné situaci řekl: dovoluji si k tobě jen to, co si ty dovoluješ ke mě… jsme přece stejní, jen jsem trochu menší a mladší….. a měl pravdu… děkuju za učení….
Dítě potřebuje především pocit bezpečí, potřebuje být přijímáno, potřebuje mít prostor k vyjadřování vlastních potřeb, přání, potřebuje i nastavení určitých hranic svého konání, když ještě samo si nedokáže tyto hranice nastavit.. protože nemá zkušensoti, není schopno dohlédnout důsledků svého konání…. ale rozhodně nepotřebuje diktaturu, neustálé posuzování, kritiku, sledování, vyčítání… to opravdu žádné dítě nepotřebuje…. a navíc toto nevede k formování silné svobodné láskyplné osobnosti, …. naopak, takový přístup osobnost deformuje, vytváří traumata a frustrace…..
Dítě potřebuje určitou míru svobody, zodpovědnsoti, a především potřebu důslednost dospělých.. když nastavím nějaká pravidla, měl bych trvat na jejich dodržování… všemi stranami… samozřejmě že pravidla, hranice se časem mění, dítě roste, získává zkušenosti…
Učit dítě určité sebekázni, sebereflexi, svobodnému vyjadřování, respektování sebe sama ale i nás, to je cestou k síle a jen silný člověk je vyrovnaný, spokojený ,zdravý…
Nemohu ale dítě učit něco, co sám neumím, co sám nezvládám…. musím začít u sebe….
Věnovat čas dětem je nádharný DAR… a to napříč generacemi…když dědeček věnuje čas svým vnukům, s pokorou a láskou jim předává to co sám umí, je to přínosem pro všechny… nejen pro dědečka, pro vnuky, ale i pro jejich rodiče… základem ovšem je dobrá komunikace, schopnost se domluvit, také pokora a uznání toho, že základem je vždy rodič, potom až prarodič…
Věty o tom, že mladí ještě nikoho nevychovali, já jako prarodič mám přece tolik zkušeností jsou jen litím oleje do ohně, protože mi děti ihned mohou vrátit útok připomenutím všeho, kde jsem jako rodič chyboval kde jsem selhal…vše se motá kolem svobodné pokorné komunikace. Určitě je výhodné pro všechny, když zdravě spolupracují rodiče i prarodiče, ovšem z pozic vědomí kde kdo má jakou zodpovědnost a z pozic vzájemného respektu…
S velkou radostí jsem nedávno sledovala jak se vzájemně obohacují vnukové a děda… on jim předával co umí… v rámci cvičení… a oni mu vraceli zaujetím, zároveň dětskou hravostí a bezprostředností .. oni respektují jeho a on respektuje je.. i když je mezi nimi tolik rozdílů: věk, výška, váha, zkušenosti, názory, představy…. a nikde není konfrontace, ale naopak spolupráce….
A když se lidé učí domlouvat v rámci rodiny, širší rodiny, je to krok k tomu, aby se byli schopní domlouvat v rámci širším: se sousedy, se spolupracovníky, v rámci obce, státu, v rámci národů a státních celků navzájem.
Základem je svobodná komunikace a respekt.