Slova, výrazy, pojmy jsou prostředkem naší mezilidské komunikace. Abychom se mezi sebou domluvili, potřebujeme nějaký nástroj, který nám pomáhá vyjadřovat druhým co potřebujeme, co si přejeme či co si nepřejeme, co se nám líbí či nelíbí, co nám pomáhá popisovat námi vnímanou realitu.  Je to to, co nás vlastně pomáhá spojovat s ostatními lidmi. Nejprve si musíme jako malé děti pojmy, slova, výrazy osvojit, naučit se vnímat co si pod nimi představujeme a potom se prostřednictvím těchto slov dorozumíváme s druhými lidmi. To, že my nazýváme věc, na kterou si sedáme ke stolu židlí, je vlastně naše vzájemná dohoda s ostatními… měla jsem na vysoké škole spolužáka, který byl trochu excentrický, a ten se hodně zamýšlel nad tím, co je to slovo, jak se prostřednictvím slov dorozumíváme navzájem a udělal takový malý pokus. Svého malého syna učil od malička nazývat předmět, který nazouváme na nohu, tedy botu, váza. A protože to dělal soustavně, jeho malý syn přijal do své mysli spojení: to, co si obouvám na nohu se nazývá váza…… a tak když chtěl jít ven, poprosil tátu, aby mu nazul vázu….. Byl to poněkud drsný pokus, nevím dnes jak vše dopadlo, ale určitě potom nemohlo být jednoduché, změnit toto vytvořené spojení. U pojmu bota, váza, stůl, chléb….těch, které se vztahují k hmotné konkrétní věci je to trochu jednodušší, aby se více lidí shodlo na tom co tyto pojmy pojmenovávají. Složitější je to u abstraktních pojmů, například pojmenování pocitů: radost, žal, strach, jistota, teplo, chlad, …. je to již těžší se přiblížit, protože to je velice individuální, co pod těmito pojmy jednotliví lidé vnímají.

A tak se dostávám k pojmu duchovno, duchovní…… je to pojem velmi často používaný. Myslím si ale, že to, co pod pojmem duchovno vnímáme je často velmi rozdílné. Hodně se staví proti sobě dva pojmy: duchovno, jako symbol něčeho vyššího, ale na druhé straně také něco mimo praktický život – proti tomu stojí pojem materiálno, symbol pro hmotu, hmotné věci a praktický život. Je to následek našeho dvojakého vnímámí života, rozlišování na špatné a dobré, na nižžší a vyšší. Jsme uvězněni v modelech rozporů, protipólů, nepřátelství. Máme často zúžené zorné pole do dvou rovin :plus a minus. Je to způsobeno tím, že nějak jsme zapoměli na to, že celý vesmír je jeden jediný celek, kde vše má své místo, kde jedno ovlivňuje druhé, každá akce vyvolá reakci. Vše má své místo ve vesmíru, v našem životě, nic není jen špatné a nic není jen dobré. Vždy záleží, jaký tomu dáme podtext a jak danou věc použijeme, z jakého úhlu ji nahlídneme. Duchovno není v rozporu s materiálnem. Obojí je projevenou částí existence. Někdo z nás má dáno více a snadněji vnímat realitu projevovanou v její materiální podobě, jiný zase v její nemateriální , duchovní podobě. Ani jeden není lepší ani jeden není horší. Pokud zúžím své vnímání reality pouze na duchovní úroveň, za čas se dostanu do stavu nezdravého pro prožívání života na této Zemi, vlastně „ulítnu“. Pokud zúžím své vnímání reality pouze na materiální úroveň, hrozí mi druhý extrém, tedy přehnaný pragmatizmus, skepticismus a pesimismus.

Obě roviny bytí jsou darem a zároveň příležitostí, pomocí obou se máme rozvíjet a učit lepšímu a zdravějšímu prožívání. Pokud je od sebe oddělím, můj vývoj se zastaví. Jen každodenním spojováním obou rovin bytí mohu dospět k vnitřnímu klidu, fyzickému a psychickému zdraví, spokojenosti a štěstí. Vesmírné zákony platí pro obě roviny bytí, jak pro duchovní tak pro materiální, my bychom se je měli učit znát a hlavně jejich působení rozeznávat a podle toho žít. Náš duch, duše se nemůže projevit bez prostřednictví našeho těla a naše tělo bez duše by nebylo tak úžasným nástrojem získávání zkušeností a rozvoje.

V našem materiálně vyspělém světě se nám žije z hlediska uspokojování  fyzických, materiálních potřeb výborně. Přestože si mnohdy stěžujeme, že to či ono si nemůžeme pořídit, protože to je moc drahé, že někdo má větší dům, dražší auto a jezdí na exkluzívní dovolené a my máme „jen byt, obyčejné auto a dovolenou trávíme v tuzemsku“… nevíme co je hlad, skutečná nouze a existenční problémy. Ale toto všechno nás neuchrání od nemocí. Jak je možné, že trpíme nemocemi stejně, někdy možná více, než lidé žijící v oblastech, kde je materiální úroveň života nesrovnatelně nižší než u nás?

Co je to vlastně nemoc? Když odmyslíme předponu NE…zbyde základ MOC… moc, to je vlastně síla, to znamená být mocný, silný, mít vlastní moc…moc nad čím? Nad vlastním životem. Být si vědom své vlastní síly, tedy i zodpovědnosti za vlastní život. NEMOC znamená nemít moc, nemít sílu, nemít moc nad vlastním životem. Proč ale ztrácíme moc? Moc nad vlastním životem? Protože si jí v první řadě většinou nejsme vůbec vědomi. Od malička jsme připravováni na to, že někdo nebo něco určuje co a jak máme dělat, co je správné, tudíž oceněné a odměněné a  za to nesprávné následuje pokárání, postih, odmítnutí. To jsou vzorce, které přejímáme od našich milujících rodičů, aniž by si to oni uvědomovali, protože to do nich otiskli jejich rodiče a tak se to táhne po mnoho generací, než to někdo zjistí a začne to měnit. A měnit to, je opravdu veliké úsilí, protože ty vzorce jsou do nás tak vryté, že je vlastně považujeme za svoji součást. Vlastně se s nimi ztotožňujeme. A měnit je, to znamená je opustit a nahradit je jiným vzorcem, zdravějším. Tím je vzorec : Já jsem mocný, silný, tvořím svůj život s plnou odpovědností  za to co vytvořím a nikým a ničím si to nenechám zkazit.“  Neznamená to jít životem egoisiticky jako bagr, bez ohledu na potřeby a přání druhých. Znamená to být si vědom své hodnoty, svých potřeb a přání, být silný v tom, že to dokážu realizovat, ale samozřejmě nikoliv na úkor někoho druhého. A NEMOC přichází tehdy, když nějakým způsobem nenakládám se svým životem v souladu. Například žiju strach, ten mě obírá o energii a nemoc přijde jako pomoc, aby mi sdělila, že mám něco měnit, něco  prožívat lépe. Náš život prožíváme skrze emoce a některé emoce jsou v podstatě jen ztrátou energie. Ale my si to většinou ani nejsme schopni uvědomit, že prožíváme nějakou negativní emoci, a jak potom máme s tímto zbytečným úbytkem energie nakládat, když si ho nejsme vědomi, když nevíme, že si to způsobujeme sami, že není zvenčí, ale z nás?

Od malička jsme připravováni používat svoji mysl k shromažďování mnoha informací o okolním světě. Určitě  potřebujeme znát svět, ve kterém žijeme, mít o něm informace. Ve škole také získáme základní informace o tom, jak funguje náš organizmus z hlediska fyziologického, biologického. Ale informace o tom, jak funguje naše vědomí, podvědomí, jak prožíváme emoce,  jaké máme zažité myšlenkové vzorce,jak nás ovlivňují, ty většina z nás nemá, ani se to nepovažuje za potřebné…. Ale tady je právě ten zádrhel. Víme, jak funguje naše srdce, jaké má funkce v našem těle, ale jak moc ovlivňuje  neschopnost  správně prožívat emoce činnost našeho srdce, to nevíme. Většinou si nejsme schopni uvědomit jaké emoce prožíváme, ale oni nás přesto ovliňují. A když to není na vědomé úrovni, je to na úrovni nevědomé a potom to nejsme schopni řídit, ovlivnit. A vytvářejí se emoční bloky, zapisují se do našeho podvědomí a odtud ovlivňují činnost našeho těla, vznikají nemoci, úrazy, fyzické potíže.