Zákon odrazu říká, že všechno si ve svém životě vytváříme sami. Všechny události, které se nám dějí jsou odrazem našich názorů, emocí, protože okolní svět je vlastně pokračováním nás samotných. Pokud ve svém oklí vnímám neklid, ohrožení, neštěstí, znamená to, že někde v mém podvědomí je toto vše již obsaženo, pouze se to ještě neprojevilo na zjevné, fyzické  úrovni.  Pokud vnímám jak se lidé radují, jsou šťastní, spokojení, uvnitř mě je radost, spokojenost, štěstí. A okolní svět mi to vlastně odráží. Důležité je pochopit, že okolní svět není nic pro mě cizího, ale je to můj svět, já mám podíl na tom, jak tento svět funguje, vypadá. Proto bych měl být velmi pozorný a vnímávý vůči svému okolí, všemu co se kolem mě děje.  Chci- li aby, se okolní svět změnil, nemá cenu nadávat, hledat chyby, ale stačí začít měnit sebe a svět se začne měnit také. To, co nás v životě potkává jsou takové nápovědy, abychom se třeba nedrželi cesty strachu, závisti, nemoci….. je to jako když řídím auto. Kolem jsou dopravní značky, které mě upozorňují na nebezpečné úseky, pokud jízdu přizpůsobím, dojedu v pořádku. Pokud budu značky ignorovat, mohu dopadnout špatně.

Možná se to zdá jako odvážná formulace: „Já jsem tvůrcem svého života!“ Jak je to možné? Vždyť můj život ovlivňuje tolik faktorů, které neovlivním…..  podnebí,zákony státu, ve kterém žiji, ekonomika,politika, lidé se kterými přicházím do kontaktu, počasí, blbá nálada mého souseda,moje nemoci,…..ano, to je obraz světa, ve kterém žiji, je to model oběti, která je válcována okolím a okolnostmi, která je v neustálém tlaku a stresu, která přichází o energii… je to ale také  model tyrana, který ovládá svět tím, že plive vinu za vše co se mu nelíbí a nehodí na všechny a všechno ostatní, jen není schopen vidět svůj podíl na tom, co se mu v životě děje.

Potom je tu jiný model, model tvůrce, silného, pokorného, zodpovědného, toho, kdo si utváří život podle vlastních představ, s vlastním nasazením,ale zároveň s vědomím sounáležitosti s ostatními, s vědomím čistých úmyslů. Tvůrce bere zodpovědnost za své myšlenky, za svá slova, za své činy plně na sebe, podle toho myslí, mluví, koná. Tvůrce si je vědom toho, že v jaké situaci se právě nachází, si vytvořil svým myšlením mluvením konáním on sám. Tvůrce si je vědom toho, že každý čin je materializovaná myšlenka, proto se snaží o sebekázeň a hygienu v oblasti své mysli. Tvůrce žije s tím, že ví, že obraz světa si každý vytváříme skrze svoje smysly: vidění, slyšení, čichání, hmatání, chutnání…..skrze své sociální vzorce: rodina, národ, náboženství, tradice, jazyk…..a skrze své individuální obrazy: myšlenky, city, emoce

Tyto tři roviny současně a společně vytvářejí náš obraz světa, náš model reality. Pokud  si tedy uvědomím, že můj model reality se mi nelíbí, nezbude tvůrci nic jiného, než ten model, obraz začít měnit. Jak se mu to může podařit? Prací na sobě ve všech třech rovinách. Začít musí od individuální úrovně, od svého prožívání emocí, citů, od svých obrazů a myšlenek. Abych mohl něco změnit, nejprve si to musím umět uvědomit. To jsou například emoce, emoce prožíváme každý, jen nedokážeme často zachytit jakou emoci prožíváme, nebo pokud ji zachytíme, snažíme se ji potlačit, nebo nás emoce zcela nekontrolovaně ovládne a to potom přestane pracovat mysl a my zcela ovládáni emocí vyslovujeme často věci, které ubližují nám i našemu okolí. Měli bychom se tedy učit rozeznávat jeké emoce prožíváme a učit se s nimi nakládat. Být tvůrcem i v oblasti emocí. Nebýt otrokem, kterého emoce ovládají.

Dále bychom měli být tvůrcem obrazů, tedy vnímání reality, života, světa. Příkladem může být ráno, kdy místo sluníčka je zataženo, prší, je pochmurno. Já  jsem měla v plánu vzít kolo a jet se projet. Mohu si vytvořit z této situace obraz katastrofy, šeredné počasí, žádný výlet na kole, deprese, vztek, úbytek energie a zkažený den. Nebo mohu přijmout obraz přírody, jejíž jsem já součástí,…která potřebuje vláhu, já mohu vzít zajímavou knihu a věnovat se její četbě, nebo mohu doplnit své jazykové znalosti četbou cizojazyčného časopisu, uvařit si lahodný čaj a udělat si pohodu s kulisou bubnujícího deště do okenních parapetů. Odpočinu si, něco zajímavého si přečtu a výlet na kole bude někdy jindy. O nic přece nejde. Jsou dva modely, je jen na mě, jaký si zvolím.  Tento příklad je zcela jednoduchý, asi nikomu nedá moc práce v tomto případě přijmout obraz tvůrce. Samozřejmě nastanou v životě situace, kdy se nám zdá, že jde o podstatné věci, jako je výpověď z práce, odchod partnera, vážná nemoc….. tam už musí být tvůrce zkušenější,aby byl schopen si i v těchto těžkých situacích  so zachovat zdravý odstup, analyzovat čím si on sám tuto situaci vlastně přivodil,vytvořit obraz pozitivní, aby se nenechal semlít v roli oběti. K tomu je mnoho cvičení, která nám pomáhají rozvíjet roli tvůrce a zbavovat se role oběti. Nejdůležitější je moje chuť žít život tvůrce!