Taky se vám stalo, že jste měli období, kdy se vám skoro nic nedařilo, pořád se objevovaly nějaké komplikace, překážky, měli jste pocit, že jste na všechno sami, že to snad ani nezvládnete, že vás život válcuje?
Asi není nikdo, kdo by alespoň jednou takovým obdobím neprošel.
Tak jak z toho ven:
Mnoho věcí neovlivníme, prostě se dějí, také sklízíme co jsme zaseli, jak v rovině činů, tak v rovině slov i myšlenek. Každý dělá chyby a ty potom vygenerují problémy, které nás nutí, abychom je vyřešili.
Máme zcela svobodnou volbu jak se k takovým situacím postavit.
První, a mám zkušenost, že častější, u většiny lidí je ta, že propadneme skepsi, zmatku, rozčarování, máme sklony obviňovat sebe a také ty druhé. Máme pocit, že se to na nás valí a nikdy to neskončí, že to neustojíme. Tento postoj nám krásně odčerpává energii a my opravdu budeme ve vleku situací a chyb, překážky se budou zvětšovat a bude se to celé táhnout dlouho, my budeme vyčerpaní psychicky i fyzicky a naděláme další chyby, vše si ještě více zkomplikujeme. A tím se náš postoj k sobě samým ještě zhorší, zhroutíme se, nebo propadneme vzteku a budeme obviňovat a obviňovat a obviňovat. ..a nic se nezlepší…..
Nebo se pokusíme vše rozdýchat, jakoby se od té situace, která se nás sice osobně velice dotýká a komplikuje nám život „zkusíme vzdálit“, podívat se na ni s jakýmsi odstupem.
Uvědomíme si, že nemá cenu obviňovat sebe ani druhé, hroutit se a lámat nad životem hůl.
Prostě zkusíme hledat postupné kroky jak to vyřešit. Samozřejmě budeme mít strach zda to zvládneme, pochybnosti jak to dopadne, ale to jsou jen takoví ďáblíci, co nás odvádí o toho, abychom řešili co skutečně řešit máme a co řešit umíme. Nebojme se požádat někoho blízkého, aby nám pomohl, třeba jen tím, že nás vyslechne, že nám řekne svůj názor na to jak vše řešit.
Ale konečné rozhodnutí co a jak uděláme stejně bude na nás. Proto vezměme zodpovědnost na sebe, vydechněme všechny strachy i vzteky, a pusťme se do malých postupných krůčků, které nás vyvedou z bludiště, do kterého jsme se zamotali.
Je normální chybovat, jen je dobré si chyby připustit a pokoušet se je neopakovat. Obviňování a sebeoviňování nic nevyřeší.
Vše má řešení, jen skrze clonu strachu, vzteku, bezmoci je nevidíme.
Přeji Vám, abyste vlastní chyby brali jako krůčky k úspěchu, abyste zkoušky, které nám život přináší neomítali, ale bŕali jako výzvu. babička říkala:“ Koho má Pánbů rád, toho zkouškama obdařuje, pěkně poděkuj! “ Aloha!
