Byly jsme si zacvičit venku u rybníka, krásný letní podvečer, kapři skákali jako o závod, krásně potom šplouchli do vodní hladiny.. my  – několik žen  – jsme cvičily čikung, taojogu, cvičení živlů… a a užívaly jsme si to… tělo. když jsme ho nenutily, se krásně uvolňovalo, uvolňovala se i naše mysl a emoce…. občas padla poznámka typu: “ proč vlastně děláme ty směšné pohyby?…. nebo “ kdybychom se při tomhle cviku viděly v zrcadle, asi bychom se prohýbaly smíchy… po závěrečné relaxaci, kterou ukončila pořádně “ prdící croska“… tedy motorka:…. jsme společně poděkovaly za cvičení a pomalu odcházely z louky… jsme ženy, tak o slovo není nikdy nouze, však ta slova vyjadřují naše pocity, myšlenky….

Vzájemně jsme si sdělovaly příjemné pocity po cvíču, nejen po těle, ale celkově… a jedna z nás najednou řekla osudnou větu:… “ já jsem ráda, že už nejsem mladá, mě baví být stará“…. možná to někomu bude připadat divné, ale v tom slovním vyjádření byla obsažena krásné Pokora,  Přijetí toho, co je, kdo jsem, prostě Bytí v Přítomnosti… ne jako fráze, ale jako skutečný prožitek…

A tak jsme zapředly hovor o tom, jak se cítíme dobře jako babičky, jak se cítíme dobře v tělech, která nejsou podle módních trendů dokonalá, která mají někde špíček, někde vrásky, ale jak nám ta naše těla dobře slouží, umožňují nám pohyb, i další tělesné prožitky, … jak se do naší měkké náruče mohou položit vnoučata, přitom jsme schopné sednout na kolo a jet se projet nebo vydat se na tůru po kopcích, nebo si pořádně zaplavat, zatančit…

A tak jsme v zapadajícím Slunci vlastně oslavovaly Život, Přítomnost, Opravdovost….

Běh času nezastavíme, nemáme ani důvod ho zastavovat, vždyť to, že jsme byly mladé jsme již prožily  a teď  prožíváme stárnutí… a to je bezva…

Děkuji Vám milé ženy! Aloha!