Jsem ročník 1960 a do školky jsem nikdy nechodila, měla jsem báječnou babičku a tetu, její bezdětnou sestru… ty mě nejen hlídaly, když mamka musela ze zákona nastoupit do práce v půl roce mého života… jinak by byla “ příživník“…
Můj kamarád dokonce byl v péči sousedky a ta ho vozila už od 3 měsíců na kojení na vrátnici do továrny, kde jeho maminka pracovala…. měli tamm přímo „kojící místnost“ – krásný výdobytek socialismu…no přežili jsme to… on si nikdy nevytvořil blízký vztah s matkou, stal se takovým soliterém, který nedával najevo emoce a celý život si vlastně držel lidi od těla…. já si vytvořila bližší vztah k babičce a tetě, než k mamce…
Samozřejmě jsme si neuvědomovali co nám to mamky pod vlivem společnosti udělaly… vždyť tak to měla většina našich vrstveníků… až v dospělosti jsem si začala uvědomovat své citové vazby k tetě, naši blízkost a určitou hranici mezi mnou a maminkou… neměla jsem jí to za zlé, ale sblížily jsme se spolu vlastně až v posledních měsících jejího života.. tak nějak se to samo otevřelo a urovnalo…
Kamarád, když procházel partnerskou krizí kolem 40let věku, mi sdělil, že vlastně přišel na to, že má pocit, že ho jeho matka neměla skutečně ráda, že ho nehladila, a že mu to chybí a zasahuje i do vztahu s ženami… hledá v nich stále milující matku… no trošku zmatek…
Možná pod vlivem programu z dětství jsem dala své první dítě v roce do jeslí a nastoupila aespoň na třetinový úvazek do práce… měla jsem za to, že když zůstanu doma, budu “ intelektuálně degenerovat“… a stanu se tak i pro dítě méněcennou matkou… o 4 roky déle, jsem již prozřela a s druhým dítětem jsem zůstala doma a užívala si to do jeho 4 let… potom již chtěl jít do školky, protože tam chodili jeho kamarádi… ale spát tam nechtěl, chtěl „POO“ rozuměj: po obědě.. domů….
Třetí dítě šlo do školky také na vlastní žádost ve 4 letech…
Dceři, té nejstarší, jsem se když již několikrát omluvila a poprosila ji za odpuštění, co jsem jí to udělala – těmi jeslemi…ona to pochopila a odpustila mi… došlo i na slzy u nás obou, ale vyčistily jsme to navzájem a i každá sama v sobě…
Pochopila jsem, o co vše jsem se ochudila, když jsem si neužila tak vzácné a krásné chvíle, když byla maličká… to už nevrátím, ale moc se raduji z toho, že dcera své děti dala do školky až ve 4 letech..že si mateřství užívá naplno… přitom hospodaří, nezakrňuje ani intelektuálně, prostě je matkou malých dětí, tak jí JE…
Současné diskuze o plošném zavedení školek pro děti již od 2 let věku mi připomíná doby minulé… souhlasím s tím, že když je mezní životní situace, maminka je sama s dítětem, rodina je v sociální nouzi, není zbytí najít si práci a dát i tak malé dítě do školky… ale na druhou stranu, když porovnáme výši rodičovského příspěvku a mnohdy velice nízký plat v určitých profesích, tak nevím, zda nějaká koruna navíc nahradí dítěti láskyplnou náruč maminky… a značkové oblečení a hračky – když by maminka měla vysoké příjmy – Lásku nevyjadřují, tu si nezaplatíme..ani dovolené v exotických destinacích nevykoupí čas, které dítě nestrávilo s matkou…
Myslím si, že toto vše je způsobeno určitým chaosem, ve kterém žijeme, zmatkem v hodnotách, přehnanou potřebou zabezpečit se materiálně na úkor citový vazeb..i na úkor času společně tráveného… samé kroužky, každý má své individuální zájmy a rodina se schází často jen na společných nákupech a při rozmrazování předpečené pizzy…popřípadě v multikině….
Žijeme v době velkých kontrastů – na jedné straně “ biomaminky“, které skoro až zbožšťují své mateřství a své děti… přitom často jezdí po obchodech a nakupují svým miminkám „bio“ hotová jídla a přesnídávky, než by jim s láskou uvařily… na straně druhé tvrdé matky podnikatelky, manažerky, které si dítě pořizují pozdě a téměř jako modní doplněk, který odkládají nikoliv do skříně, ale k placené chůvě…..
Možná se trošku zastavit, rozdýchat, zaposlouchat se do tlukotu vlastního Srdce a tam hledat odpovědi co je ta správná cesta… možná zjistíme, že je to „cesta středu.“… cesta mírnosti…. přeji všem, abychom ji nacházeli a tím ze svého života nechali odcházet zmatky, chaos, extrémy… nečekejme ale, že to někdo za nás udělá… musíme my sami, nikdo jiný….