Již samotné slovo „křivda“… když ho vyslovíme, zní nepříjemně….tak nějak ostře, až roztrhaně..

Všichni určitě známe pocit křivdy, kdy se nám jeví, že nám někdo křivdí, cítíme se ohrožení, cítíme nespravedlnost, říkáme si:… proč zrovna já?……co mi to dělá?…. někdy dokonce míváme pocit, že nám nejen křivdí někdo, ale dokonce sám „Život“….. proč se mi to děje?…. proč musím toto prožívat?……

Když se cítíme ukřivděni, jsme zcela v energii osamocení, oddělení, ohrožení…… jsme my a ti ostatní, ti nás ohrožují, ti nedělají co my chceme, kritizují nás, odmítají…. a ten pocit oddělenosti, ohrožení nám odebírá energii, a potom to třeba přechází i do projevů nemocí, bolestí těla, ale také k psychickým problémům…..

Lékem na křivdu je práce na vlastních pocitech, na vlastních myšlenkách, na sebehodnotě, sebepřijetí a také na toleranci a respektu k druhým….. 

Pokud se nazíráme skrze to, jak nás vnímají a hodnotí druzí, pokud jsme zatvrzelí a nemáme dostatek pokory a vděčnosti, potom je v nás úrodná půda pro křivdu a tedy i problémy s tím související…

Cestou je práce na komunikaci se sebou, na mentální a emoční sebekázni, na pěstování pocitů vděčnosti a na smířlivosti… se sebou samýj, s druhými, se Životem….je to cesta dlohá a náročná, ale stojí za to po ní jít….