Často se mě rodiče ptají, jak vlastně mluvit na malé děti, potažmo na miminka….. máme většinou nějaké nesmylsné představy, že miminko když ještě nemluví, vlastně nám nerozumí… a my na něj musíme mluvit nějakou zjednodušenou řečí, často divně zpatlanou a šišlavou……

Člověk když se narodí, je dokonalá bytost, nejen že rozumí slovům, ale především cítí co my cítíme a vnímá i co si myslíme…to bychom měli mít stále na paměti….

Nejlepší je s dítětem mluvit stejně jako s každým dospělým. jasně formulovat slova, intonovat přirozeně a rozhodně se vyvarovat používání vyjadřování se o dítěti jako o „MY“…. dělají to  především maminky, nic špatného tím nemyslí, jsou nadšené z toho, že se jim narodilo miminko, které 9 měsíců měly v břiše, ale narozením se prostě matka a dítě fyzicky oddělí, jejich navázanost dostane zcela nový rozměr a jejich sounáleřitost by se měla vyvíjet jako sounáležitost dvou svobodných  originálních bytostí.

Tedy výrazy jako: to jsme se ale pěkně vyspali…. vztahující se jen k dítětti, které se vyspalo, je zmatečná a čím déle se používá, tím více vytváří jakýsi zmatek ve vztahu mezi matkou a dítětem. Nevyjadřuje nijak velikou lásku matku k dítěti, naopak vyjadřuje připoutanost a tak vlastně dítě omezuje…pupeční šňůra zástává symbolicky neodstřižená a svazuje dítě v jeho svobodě….

Každé dítě je originál a některé děti začínají mluvit docela brzy, některé později… a nemá cenu to hodnotit a řešit to….

Znám případy, kdy dítě do 3 let nepromluvilo téměř vůbec, ani základní máma, táta…… prostě si jen tak „mumlalo“…. Přitom se krásně „domluvilo“ mimikou a gestikulací o všem, co potřebovalo….. Jen jsme často řešily s vylekanými maminkami, které po prohlídkách u dětské lékařky přišly s tím, že jim bylo řečeno, že dítě je nějaké opožděné, dokonce jednou padlo slovo i o retardaci…..

Dalo mi dost práce, abych maminky uklidnila, vysvětlila jim, že se nemají obávat, chovat se k dítětti zcela uvolněně, netlačit a prostě tomu dát čas.

Dítě, které 3 roky neřeklo ani slovíčko se ráno probudilo a mluvilo krásně, plynule, ve složitých souvětích, mělo nádhernou slovní zásobu….. to je opravdu realita.

Láska se nebojí, Láska nehodnotí, neposuzuje, nesrovnává……. mluvme s dětmi jako se sobě rovnými, dávejme jim prostor pro jejich rozvoj, pro jejich sebevyjádření, nechtějme od nich nic, co neděláme sami…..radujme se s nimi, obohacují nás svojí hravostí, tvořivostí, odvahou, pokud my je zbytečně neomezujeme a nesvazujeme, nepodceňujeme 

Hrdost je přirozené naladění člověka, s tou většína lidí přicází na svět, jen malá část lidí přijde nějak osudově zatížená, tedy bez  hrdosti….hrdí se vlastně rodíme….

Co to je vlastně hrdost? Hrdost je vědomí si vlastní hodnoty, hrdý člověk zná svoji hodnotu a neprojekuje si ji skrze to, jak ho hodnotá druzí… žije svobodně, neplní očekávání, nezavděčuje se…… 

Jak jsme vychováváni, jsme vlastně omezováni ve své hrdosti, je nám vnucován model poslušnosti, příkazů a zákazů, jsme hodnoceni, omezuje se naše spontaneita, přirozenost…. naplňuje nás strach z toho, že nebudeme dobře hodnoceni, že budeme kritizování, odsuzování a tím opuštění….. 

Znáte to: slyšeli jsme v dětství často: co to děláš? proč to tak děláš? jak se to chováš? jak to přemýšlíš? proč tě tohle nebaví? jak jsi to nakreslil? proč to zpívíš takhle?  jaké to máš známky? proč chceš být kuchařem a ne právníkem? proč chceš lítat po lese a nechceš hrát hokej? důležité je tohle a ne tamto……… tisíce a tisíce takových vět nás zbavuje hrdosti……dostává nás do podivného postavení nesvobodného tvora, který ztratil vlastní identitu, není již sám sebou, snaží se být něčím, čím ho chce mít okolí – rodiče, učitelé, okolí…..začneme hrát role, začneme se s těmi rolemi ztotožňovat, přestáváme být sami sebou a začínáme se podvědomě bát , že tu roli nezvádneme…. dostáváme s o velikého tlaku, který začal tím, že s námi od narození jednali jako s nějakou loutkou, byť si toho nebyli vědomi…. neboť s nimi bylo také tak nakládáno, oni se tomu nedokázali vzepřít, ztratili hrdost a tak v tom jedou celé celé generace….přijali jsem to, že nemůžeme být takoví jací jsme ve své přirozenosti, jsme takoví, jakými nás chce mít okolí…

Člověk, který ztratil svoji hrdost se začne usilovat aby byl okolím oceňován, uznáván, aby byl důležitý… a tam nastupuje pýcha…. člověk splnil mnohá očekávání, měl dobré známky, vystudoval, šel kariérním postupem, „něco dokázal“, vlastní majetek, je veřejně známý, je veřejně uznávaný, je mocný…. a je na to pyšný…. má bláhový pocit, že je lepší než něž ti druzí, že má větší moc než ti druzí, že má moc nad druhými….je to jen jeho zmatení, kdyby měl odvahu ponořit se do vlastního nitra, najde tam jen strach a prázdnotu……

…a navíc v  pohádkách to tak je: pýcha předchází pád….. a v pohádkách je pravda…..

Buďmě hrdí, abychom nebyli pyšní…….

Období od 1.do 15. července bude plné šancí jak dobít baterky…. po náročném období května a června a před nadcházejícím zátěžovým obdobím od druhé půlky července.

Nemusíme se ničeho bát… jen se skutečně zaměřit na to abychom letní dny využili k tomu, abychom si fyzicky, mentálně i emočně odpočinuli….

Zaměřit se na pobyt v přírodě, na to co nám dává čas strávený s rodinou a blízkými lidmi, nezabývat se zbytečně tím, co děje na politické scéně, co nám vtloukají do hlav média…..

Uvědomovat si jaké dary nám dává přiroda, jak můžeme opravdu svobodně dýchat v jejím lůně, jak se starat o to, abychom z přírody brali jen to ,co je pro nás nezbytné a život podporující, nezahlcovali se zbytečně věcmi, kerém nám dají jen okamžitou  pomíjivou radost a potom se hned stanou zbytečným odpadem, uvědomovat si jak nicotní jsme proti hvězdné obloze… jak důležití jsme v procesu zrání jednotlivce i celé lidské společnosti….. Aloha!