Jak můžeme vnímat naše nemoci – příběh čtvrtý horečka

Jak je to s nemocemi našich malých dětí? Proč onemocní jejich malé tělíčko? Je přece tak čerstvé, neopotřebované a přesto onemocní. Onemocní totiž z nás, z nás dospělých, z těch, kdož ho mají opatrovat, milovat, něžně hýčkat, vést nenásilně k jeho rozvoji, svobodě a zodpovědnosti za vlastní život. A co my místo toho děláme? Dítě omezujeme svými představami, strachy, majetnictvím a dalšími našimi nezdravými modely myšlení a konání. Považujeme ty malé bytosti za něco nesamosatného, nesvéprávného, místo abychom vnímali jejich otevřenost, čistotu a odvahu poznávat život, bráníme jim často v rozletu svými příkazy, zákazy, podmínkami….. Nejsme přeci nic víc než oni, i když jsme o něco větší a starší! Oni nejsou hloupější než my! Naopak, jsou daleko otevřenější všem podnětům k rozvoji než my. A tak je krásně omezujeme, vlastně jim nejsme  schopni v tom našem omezování projevovat skutečnou lásku. Skutečná láska je v rovnosti, svobodě a vzájemném respektování. A nakolik my respektujeme jejich osobní potřeby, jejich přání? Neznamená to je nechat vyrůstat bez vedení, ale mělo by to být pouze láskyplné vedení, nikoliv manipulace a citové vydírání. Podívejme se někdy na to jim děláme s druhé strany, jakoby bychom to byli my sami, koho takto manipulujeme. Nám by se to určitě nelíbilo: představte si sami sebe jak vás někdo posadí na židli a cpe vám do úst něco, co vám vůbec nechutná a nutí vás to spolknout. A když vám to zvedne žaludek, ještě vám dá na zadek. Tak to činíme našim milovaným dětem …… co z takového našeho jednání asi cítí? Lásku? To těžko…. a dítě potřebuje lásku tak jako květina slunce a ranní rosu. A když už je náš tlak na dítě tak veliký, že ho nemůže snést, posledním pokusem aby se toho tlaku zbavilo je nemoc. Přijde horečka…Jeho tělo a duše se dostaly do tak velkého tlaku, že horečka je prostředek vypuštění toho tlaku, který nemůže vydržet. A teď to přijde: zkouška pro nás, co uděláme, jak zareagujeme? Uvědomíme si že s dítětem zacházíme tvrdě a bezcitně, začneme měknout, projevovat mu lásku, svobodu, začneme ho přijímat bez podmínek a omezení? Pokud ano, neznervózníme z jeho nemoci, přijmeme ji a budeme se láskyplně trpělivě o něj starat: budeme ho laskavě hladit, říkat mu pohádky, dávat mu pít, budeme veškěré své úsilí věnovat tomu, aby dítě pocítilo náš skutečný zájem o něj. Nebudeme jeho nemoc brát jako překážku v našich plánovaných aktivitách, ale přijmeme ji jako příležitost ke vzájemnému sblížení. Nebudeme k dítěti tak krutí, že mu hned nasadíme lék, který potlačí příznaky jeho volání po lásce. Nezasedneme k televizi zatímco vlivem chemických látek vyženeme horečku….. budeme s ním aby cítilo naši přítomnost, nejem fyzickou, ale hlavně citovou.  Když se nám skutečně otevře srdce, dítě to pocítí, jeho tělo zaktivizuje samoléčící schopnosti a nemoc rychle pomine. Nebude k ní důvodu. Když takhle přišla horečka na Matýska, napadla mě jedna říkanka:  Mňamňau dělá kočička, zavři svoje očička. Neběhej už po dvorku, spinkej milý kocourku. Tak jsem byla stále s ním a potichu mu opakovala tuhle říkanku. Za chvíli usnul, jeho stav se zlepšil, chvíli byl vzhůru a potom sám začal říkat mňau…já už věděla, že chce zase uspat, aby čerpal spánkem síly, tak jsem zase opakovala říkanku, až usnul. Tak to bylo celý den a celou noc a ráno Matýsek bez horečky dostal chuť k jídlu, odpoledne už běhal a druhý den byl úplně v pořádku. Od té doby, když je unavený, sám začne říkat mňau….a my už víme, že potřebuje naši přítomnost, když usíná.